Východiska: Protinádorová imunoterapie je již standardem léčby nemalobuněčného karcinomu plic (non-small cell lung cancer – NSCLC) a to nejen u metastatického, ale i lokálně pokročilého onemocnění a také časných, operabilních stadií. Cíl: Článek podává přehled aktualizovaných výsledků studií EMPOWER-Lung 1 a EMPOWER-Lung 3. Ve studiích byla hodnocena účinnost cemiplimabu (monoklonální protilátky, která se váže na receptor programované buněčné smrti – PD-1) u pacientů s metastatickým a lokálně pokročilým NSCLC, kteří nejsou kandidáti operace a chemoradiace. Také uvádíme zkušenosti z našeho pracoviště, kde byl cemiplimab podán v monoterapii u pacientů s vysokou expresí ligandu PD-L1. Závěr: Cemiplimab prokázal účinnost v monoterapii u pacientů s NSCLC exprimujícím PD-L1 u ≥ 50 % nádorových buněk a v kombinaci s chemoterapií na bázi platinového dubletu při expresi PD-L1 u ≥ 1 % nádorových buněk v první linii léčby metastatického, ale také neresekovatelného lokálně pokročilého onemocnění, nevhodného pro definitivní chemoradiaci. Pro tyto pacienty je cemiplimab novou léčebnou možností.
Background: Immuno-oncotherapy is already the standard treatment for non-small cell lung cancer (NSCLC), not only for metastatic disease, but also for locally advanced disease as well as early, operable stages. Aim: The article provides an overview of the updated results of the EMPOWER-Lung 1 and EMPOWER-Lung 3 studies. The studies evaluated the efficacy of cemiplimab (a monoclonal antibody that binds to the programmed cell death receptor – PD-1) in patients with metastatic and locally advanced NSCLC who are not surgery and chemoradiation candidates. We also present the experience from our institution, when cemiplimab was administered as monotherapy in patients with high PD-L1 ligand expression. Conclusion: Cemiplimab demonstrated efficacy as monotherapy in patients with NSCLC expressing PD-L1 in ≥ 50% of tumor cells and in combination with platinum-doublet chemotherapy when expressing PD-L1 in ≥ 1% of tumor cells in the first-line treatment of metastatic but also unresectable locally advanced disease unsuitable for definitive chemoradiation, demonstrating a new treatment option for these patients.
Východiska: Navzdory rozvoji protinádorové léčby karcinomu v posledních dekádách je kvalita života (quality of life – QoL) těchto pacientů špatná. Cílem této práce bylo zmapovat QoL nemocných s nádory plic v průběhu 1. linie moderní protinádorové terapie v ČR. Materiál a metody: Jedná se o prospektivní multicentrickou práci realizovanou na třech pneumoonkologických pracovištích ve Fakultních nemocnicích Brno, Olomouc a Plzeň. V období od dubna do srpna 2023 byli dotazováni nemocní s nádory plic začínající 1. linii protinádorové terapie o vyplnění dotazníku QoL EQRTC QoL-C30 v době 0, 6 a 12 týdnů. Výsledky: Soubor sestává z 50 pacientů, 60 % mužů, průměrný věk 66,9 roku, 76 % kuřáků, 22 % stadia III, 78 % stadia IV, 84 % nemalobuněčný karcinom plic, 16 % malobuněčný karcinom plic. Celkem 50 % nemocných bylo léčeno chemo/imunoterapií, 20 % imunoterapií, 24 % chemoterapií +/− radioterapií, 6 % tyrozinkinázovými inhibitory. Bylo patrno zlepšení QoL ve smyslu dušnosti, slabosti, deprese a strachu v průběhu léčby. V podskupině léčené chemo/imunoterapií bylo zaznamenáno také zlepšení celkové QoL. Pacienti dosahující kompletní či parciální odpovědi prokazovali zlepšení některých aspektů QoL. Z laboratorních parametrů byla s QoL spjata hladina albuminu. Závěr: QoL pacientů s nádory plic léčených 1. linií protinádorové terapie v české reálné praxi je uspokojivá.
Introduction: Despite of a progress in anticancer treatment in the last decades, quality of life (QoL) of these patients is still very poor. The aim of this study was to monitor QoL during the first line of modern era treatment in lung cancer patients in Czechia. Material and methods: It is a prospective multicenter study realized at three pneumo-oncology departments of University Hospitals in Brno, Olomouc and Pilsen. In the period of time from April to August 2023 we asked patients with non-small cell lung cancer starting the first line of anticancer treatment to fill the questionnaire of QoL “EQRTC QoL-C30” in the time 0 and 6 and 12 weeks. Results: We studied data from 50 patients, 60% men, the average age 66,9 years, 76% smokers, 22% in stage III, 78% in stage IV, 84% non-small cell lung cancer, 16% small cell lung cancer. A total of 50% patients were treated with chemoimmunotherapy, 20% by immunotherapy, 24% by chemotherapy +/− irradiation, and 6% by tyrosine kinase inhibitors. There was a significant improvement of QoL in the mean of dyspnoe, weakness, depression and fear during the treatment. In the subgroup analysis, patients treated with chemo/immunotherapy reached an improvement in total QoL. Subjects with complete/partial response to treatment reached improvement in some aspects of QoL. Out of laboratory parameters, albumin levels were associated with QoL. Conclusion: QoL of patients with lung cancer treated with first-line anticancer treatment in the Czech real-life practice is acceptable.
Východiska: Úzkostná a únavová porucha je jednou z nejčastějších psychických stresových poruch u dětí a dospívajících s nádorovým onemocněním. Úzkost a únavu lze zvládnout pomocí sedativ a kortikosteroidů, ale mezi vedlejší účinky patří závratě, ospalost a poruchy myšlení a úsudku. Tato studie proto zkoumala vliv rytmických pohybů na úzkost a únavu u dětí s leukemií. Materiál a metody: Tato semiexperimentální studie byla provedena na 7–12letých dětech přijatých na hematologické oddělení nemocnice Ali Bin Abitaleb v íránském Zahedánu, které byly v roce 2023 vybrány na základě náhodného výběru a rozděleny do intervenční a kontrolní skupiny. Dotazníky demografických údajů, úzkosti a únavy byly vyplněny ve dvou fázích před testem a po testu pro obě skupiny. Poté byla data analyzována pomocí softwaru SPSS22. Za hladinu významnosti byla považována hodnota nižší než 0,05. Výsledky: Průměr a směrodatná odchylka skóre únavy a úzkosti u dětí v intervenční i kontrolní skupině se před provedením rytmických pohybů významně nelišily (p < 0,05), ale po provedení rytmických pohybů byl zjištěn významný rozdíl (p = 0,001). Závěr: Naše zjištění naznačují, že rytmické pohyby jako doplňková terapie mohou být využity ke zlepšení kvality života a duševního zdraví onkologicky nemocných dětí a jejich rodin. Kromě toho je hlavním cílem zlepšit celkový stav pacienta a pomoci mu dosáhnout lepšího života. Je však zapotřebí dalšího výzkumu, který by zhodnotil a prozkoumal komplexnost vlivu rytmických pohybů na duševní zdraví dětí s leukemií.
Background: Anxiety and fatigue disorder is one of the most common psychological distress disorders among children and adolescents with cancer. Anxiety and fatigue can be managed with sedatives and corticosteroids, but side effects include dizziness, drowsiness, and impaired thinking and judgment. Therefore, this study examined the effect of rhythmic movements on the anxiety and fatigue of children with leukemia. Materials and methods: This semi-experimental study was conducted on 7–12-year-old children admitted to the hematology department of Ali Bin Abitaleb Hospital in Zahedan, Iran, which were selected based on random sampling divided into intervention and control groups in 2023. Questionnaires of demographic information, anxiety and fatigue were completed in two stages pre-test and post-test for both groups. Then the data were analyzed by SPSS22 software. A significance level of less than 0.05 was considered. Results: The mean and standard deviation of fatigue and anxiety scores of children in both intervention and control groups were not significantly different before performing rhythmic movements (P < 0.05), but there was a significant difference after performing rhythmic movements (P = 0.001). Conclusion: Our findings suggest that rhythmic movements as an adjunctive therapy can be used to improve the quality of life and mental health of children with cancer and their families. In addition, the main goal is to improve the patient‘s general condition and help the patient achieve a better life. However, more research is needed to evaluate and investigate the complexity of the impact of rhythmic movements on mental health in children with leukemia.
Východiska: Rakovina prsu představuje v České republice nejčastěji se vyskytující maligní onemocnění u ženské populace. V důsledku zvyšující se incidence a stagnující až klesající mortality přibývá počet žen, které překonaly toto onemocnění a musí se vypořádat s nežádoucími vedlejšími účinky onkologické léčby. Jednou z možných nemedikamentózních intervencí, s cílem ovlivnit tyto negativní dopady, je pohybová aktivita. Materiál a metody: Hlavním cílem předkládané studie bylo posoudit vliv 12týdenního intervenčního pohybového programu na vybrané parametry, konkrétně na fyzickou zdatnost, hustotu kostní tkáně a kvalitu života u pacientek po ukončené kurativní léčbě rakoviny prsu. Dílčím cílem bylo vyhodnotit míru adherence k navrhovanému pohybovému programu. Do výzkumu bylo zařazeno 33 žen, které byly nerandomizovaným způsobem rozděleny do tří skupin – skupina SAPA podstupující řízené supervizované cvičení, skupina HAPA absolvující řízený domácí pohybový program a kontrolní skupina bez řízeného pohybového programu. Výsledky: Vstupní měření absolvovalo 28 žen (55,18 ± 11,46 roku, 165,32 ± 6,22 cm, 75,21 ± 15,93 kg, BMI 27,61 ± 5,78). VO2peak se zvýšilo u skupiny SAPA o 1,66 %, u skupiny HAPA o 1,29 %, zatímco u kontrolní skupiny došlo k poklesu o 15,10 % (p = 0,043; d = 0,908; common language effect size (CLES) = 73,97 %). Kostní hustota se v průměru nejvíce snížila u kontrolní skupiny (− 1,1 %; p = 0,028; d = 0,956, CLES = 75,05 %). Dotazníky kvality života nezaznamenaly statistický ani věcně významný výsledek. Průměrná adherence u skupiny SAPA byla 74,59 %, u skupiny HAPA 74,79 %. Závěr: Naše výsledky naznačují pozitivní přínos pohybového programu na fyzickou zdatnost a hustotu kostí bez rozdílu, zda se jednalo o supervizované nebo domácí cvičení. Naopak nemůžeme jednoznačně potvrdit přínos našeho pohybového programu na kvalitu života přeživších pacientek s rakovinou prsu. Adherence k programu byla průměrná u obou skupin.
Background: Breast cancer is the most frequently occurring malignant disease in the female population in the Czech Republic. As a result of the increasing incidence and stagnant to decreasing mortality, the number of women who have overcome this disease and have to deal with the unwanted side effects of oncological treatment is increasing. One of the possible non-drug interventions to influence these negative effects is physical activity. Materials and methods: The main aim of the presented study was to assess the effect of a twelve-week interventional exercise program on selected parameters, specifically on physical fitness, bone tissue density and quality of life, in patients after completion of curative treatment for breast cancer. A partial goal was to evaluate the degree of adherence to the proposed exercise program. Thirty-three women were included in the research, and they were divided into three groups in a non-randomized way – the SAPA group undergoing controlled supervised exercise, the HAPA group completing a controlled home exercise program and a control group without a controlled exercise program. Results: Twenty-eight women completed the initial measurement (55.18 ± 11.46 years, 165.32 ± 6.22 cm, 75.21 ± 15.93 kg, BMI 27.61 ± 5,78). VO2peak increased by 1.66% in the SAPA group, by 1.29% in the HAPA group, and decreased by 15.10% in the control group (P = 0.043; d = 0.908; CLES = 73.97%). On average, bone density decreased most in the control group (−1.1%; P = 0.028; d = 0.956, CLES = 75.05%). The quality of life questionnaires did not record a statistically or objectively significant result. Average adherence in the SAPA group was 74.59%, and in the HAPA group, 74.79%. Conclusion: Our results indicate a positive benefit of an exercise program on physical fitness and bone density, whether for supervised or home exercise. On the contrary, we cannot unequivocally confirm the benefit of our exercise program on the quality of life of breast cancer survivors. The adherence to the program was average for both groups.
Východiská: Schnitzlerovej syndróm je získané autoinflamačné ochorenie so základom v poruche prirodzenej imunity. Podozrivým je proteín MyD88 – toll-like receptor zapojený do zápalovej kaskády vyúsťujúcej aj do zvýšenej sekrécie interleukínu-1 (IL-1), kľúčového cytokínu v patogenéze a klinickej manifestácii viacerých autoinflamačných stavov. Syndróm je pomenovaný po francúzskej kožnej lekárke Liliane Schnitzler, ktorá v roku 1972 opísala kazuistickú sériu pacientov s prejavmi urtikárie v spojení s monoklonálnou gamapatiou. V klinickom obraze dominujú prejavy chronickej urtikárie, pričom histologicky ide najčastejšie o neutrofilovú dermatózu. Nevyhnutným kritériom na zadefinovanie Schnitzlerovej syndrómu je monoklonálna gamapatia, pričom až v 90 % prípadov ide o monoklonálnu IgM gamapatiu. Zvyšná skupina pacientov má prítomnú gamapatiu v triede IgG. Z vedľajších kritérií potrebných na potvrdenie syndrómu podľa Strassburgskej klasifikácie je to zvýšená nešpecifická zápalová aktivita (elevácia sérového CRP, leukocytóza), morfologické zmeny na kostiach (verifikované hyperostotické či osteosklerotické zmeny skeletu na CT, scintigraficky, alebo PET/CT s použitím rádioaktívneho natrium fluoridu NaF18), bolesti kostí či artralgia. Pacienti sú vo zvýšenom riziku rozvoja lymfoproliferačného ochorenia ako Waldenströmovej makroglobulinémie alebo low-grade lymfómu (15–20 %). Rizikom je tiež rozvoj AA amyloidózy pri dlhodobej nekontrolovanej hyperinflamácii. Akútnou, život ohrozujúcou komplikáciou môže byť syndróm aktivovaných makrofágov. Vzhľadom na imunologickú podstatu ochorenia a eleváciu zápalových cytokínov je základom anticytokínová liečba. Najlepšie výsledky sú pozorované pri anakinre (antagonista receptora pre IL-1), inou možnosťou je eventuálne kanakinumab (monoklonálna protilátka proti IL-1b). Pozitívny efekt bol opisovaný aj pri inhibítoroch Brutonovej tyrozínkinázy. Kortikoidy a konvenčné imunosupresíva nie sú dostatočne efektívne. Prípad: V predkladanom texte prezentujeme formou kazuistickej série dve pacientky so Schnitzlerovej syndrómom s raritnejšími klinickými príznakmi a s diferencovanou odpoveďou na anticytokínovú liečbu. Cieľom autorov bolo informovať a zlepšiť povedomie o tomto vzácnom ochorení a jeho možnostiach liečby. Záver: Ochorenie je chronické, liečba je len symptomatická, ale vedie k ústupu klinických príznakov a dosiahnutiu kontroly nad zápalom. Riziko vzniku hematologickej malignity anticytokínová liečba pravdepodobne neovplyvňuje.
Background: Schnitzler‘s syndrome is an acquired autoinflammatory disease with a disorder in innate immune response. The suspect is the protein MyD88 – a toll-like receptor involved in the inflammatory cascade resulting in increased secretion of interleukin-1 (IL-1), a key cytokine in the pathogenesis and clinical manifestation of several autoinflammations. The syndrome is named after the French dermatologist Liliane Schnitzler, who described a case series of patients with manifestations of urticaria and monoclonal gammapathy in 1972. The clinical picture is characterized by chronic urticaria, histologically it is most often neutrophilic dermatosis. A necessary criterion for defining Schnitzler‘s syndrome is monoclonal gammapathy. In up to 90% of cases, it is monoclonal IgM gammapathy, the remaining group of patients has IgG gammapathy. Among the secondary criteria necessary to define the syndrome according to the Strasbourg classification, non-specific inflammatory activity is present in patients (elevation of CRP, leukocytosis), morphological changes on the bones (hyperostotic or osteosclerotic changes of the skeleton verified by CT, scintigraphy or PET/CT using radioactive sodium fluoride NaF18), bone pain or arthralgia. Patients are at an increased risk of developing a lymphoproliferative disease, especially Waldenström‘s macroglobulinemia or low grade lymphoma (15–20%). There is also a risk of the development of AA amyloidosis due to long-term uncontrolled hyperinflammation. Macrophage activating syndrome can be an acute life-threatening complication, as we describe in our patient. Considering the immunological nature of the disease and the elevation of inflammatory cytokines, the basis of treatment is anticytokine therapy. The best results are seen with anakinra (IL-1 receptor antagonist), possibly canakinumab (a monoclonal antibody against IL-1b). A positive effect was also described with Bruton‘s tyrosine kinase inhibitors. Corticoids and conventional immunosuppressants are not effective enough. Case: In this text, we present a case series of two patients with Schnitzler‘s syndrome with rare clinical symptoms. The authors‘ goal was to improve awareness of this rare hematoinflammatory disease and its treatment options. Conclusion: The disease is chronic, the treatment is only symptomatic, but can lead to the reduction of clinical symptoms. Anticytokine treatment probably does not affect the risk of hematological malignancy.
Východiska: Metastázy do kostí báze lební, vč. týlní kosti, jsou velmi vzácné. Tyto metastázy mohou vést k dysfunkci hypoglosálního nervu, což představuje diagnostický problém. Uvádíme případ karcinomu plic s dysfunkcí hypoglosálního nervu způsobenou metastázami do zadního kondylu týlní kosti. Případ: Dvaapadesátiletý muž byl odeslán do naší nemocnice kvůli dysfunkci hypoglosálního nervu a bolestem v týle. Zobrazovací techniky odhalily metastatickou lézi v zadním kondylu týlní kosti a 12mm uzlík v levém plicním hrotu. Histopatologické vyšetření potvrdilo adenokarcinom plic stadia IVB bez řídicích mutací nebo významné exprese PD-L1. Pacient podstoupil radioterapii zaměřenou na okcipitální lézi, po níž následovala systémová léčba karboplatinou, paklitaxelem, bevacizumabem a atezolizumabem. Udržovací léčba pokračovala podáváním bevacizumabu a atezolizumabu. Po 20 měsících sledování zůstal pacient bez onemocnění, přičemž dysfunkce hypoglosálního nervu vymizela. Zobrazovací techniky potvrdily osifikaci v místě kostní metastázy, což svědčí o příznivé odpovědi na léčbu. Závěr: Ačkoli jsou takové případy extrémně vzácné, tento článek poskytuje cenné informace o léčbě pacientů s podobnými metastázami. Včasná diagnóza a multidisciplinární přístup, zahrnující chemoterapii, imunoterapii a radioterapii, jsou nezbytné pro zlepšení výsledků u pacientů se vzácnými metastázami postihujícími zadní kondyl týlní kosti.
Background: A metastasis to the basilar bones, including the occipital bone, is extremely rare. Such metastases can result in hypoglossal nerve dysfunction, which poses diagnostic challenges. We report a case of lung cancer presenting with hypoglossal nerve dysfunction caused by metastasis to the posterior condyle of the occipital bone. Case: A 52-year-old man was referred to our hospital due to hypoglossal nerve dysfunction and occipital pain. Imaging studies revealed a metastatic lesion in the posterior condyle of the occipital bone and a 12- mm nodule in the apex of the left lung. Histopathological analysis confirmed stage IVB lung adenocarcinoma without actionable driver mutations or significant PD-L1 expression. The patient underwent radiation therapy targeting the occipital lesion, followed by systemic therapy with carboplatin, paclitaxel, bevacizumab, and atezolizumab. Maintenance therapy with bevacizumab and atezolizumab was continued. After 20 months of follow-up, the patient remained disease-free, with resolution of hypoglossal nerve dysfunction. Imaging confirmed ossification at the site of the bone metastasis, indicating a favorable response to treatment. Conclusion: Although such cases are extremely rare, this report provides valuable insight into the management of patients with similar metastases. Early diagnosis and a multidisciplinary approach, including chemotherapy, immunotherapy, and radiation therapy, are essential for improving outcomes in patients with rare metastases involving the posterior condyle of the occipital bone.
Východiska: Castlemanova choroba (Castleman disease – CD) nese název po autorovi prvního popisu. Používá se pro ložisko či ložiska charakteru nemaligní lymfoproliferace. Dle rozsahu postižení organizmu se dělí na dvě základní formy, unicentrickou formu (unicentric Castleman disease – UCD) a multicentrickou formu, přičemž UCD je tvořena hyalinně vaskulárním typem CD. Pozorování: Prvním symptomem v popsaném případě UCD byly bolesti vyzařující do levé horní končetiny, obzvláště při pohybu. Vyšetření krční páteře pomocí MR odhalilo jako příčinu patologickou expanzi na pomezí krku a horního mediastina, více vlevo. Cílená biopsie prokázala CD, hyalinně vaskulární typ. Dle PET/CT zobrazení s využitím fluorodeoxyglukózy (FDG-PET/CT) se jednalo o jediné patologické ložisko v těle. Velikost tumorózní rezistence neumožnovala bezpečnou resekci, a tak jediným řešením bylo podávání adjuvantní léčby. Pacientka zahájila léčbu ve složení rituximab 850 mg v den 1 28denního cyklu, cyklofosfamid 600 mg v dny 1 a 15 a dexametazon 20 mg také v dny 1 a 15 28denního cyklu. Pro individuální intoleranci cyklofosfamidu v prvním cyklu bylo podávání tohoto léku přerušeno a od třetího cyklu dostávala místo cyklofosfamidu bendamustin v celkové dávce 100 mg v dny 1 a 15. Výsledky: Zobrazení pomocí FDG-PET/CT po devíti cyklech léčby prokázalo výrazné zmenšení velikosti infiltrátu a zmenšení míry akumulace FDG. To umožnilo týmu hrudního chirurga a kardiochirurga kompletní odstranění až do zdravé tkáně. Závěr: Léčbou volby pro UCD je operační odstranění. V případě, že uložení či velikost ložiska neumožnuje radikální operaci, je možné dosáhnout zmenšení uvedenou medikamentózní léčbou. V popsaném případě kombinace rituximabu, bendamustinu a dexametazonu zmenšila velikost ložiska, což umožnilo jeho kompletní resekci.
Background: Castleman disease (CD) is a historical name derived from the name of the surgeon who first described it. It is used for lesions or foci of the character of non-malignant lymphoproliferative activity. According to the extent of the affliction, it is divided into two basic forms, the unicentric form (UCD) and the multicentric form of Castleman disease, where UCD is formed by the hyaline vascular type of CD. Observation: The first symptom in the described case of UCD was pain radiating to the left upper limb, especially when moving. MRI of the cervical spine revealed pathological expansion on the border between the neck and the upper mediastinum, more on the left. Targeted biopsy showed Castleman disease, hyaline vascular type. According to PET/CT imaging with fluorodeoxyglucose (FDG-PET/CT), it was the only pathological lesion in the body. The size of the tumour resistance did not allow safe resection, so the only solution was to administer adjuvant treatment. The patient started treatment with rituximab 850 mg on day 1 of a 28-day cycle, cyclophosphamide 600 mg on days 1 and 15 and dexamethasone 20 mg, also on days 1 and 15 of a 28-day cycle. Due to individual intolerance of cyclophosphamide in the first cycle, the administration of this drug was discontinued, and from the third cycle onwards, instead of cyclophosphamide, she received bendamustine at a total dose of 100 mg on days 1 and 15. Results: FDG-PET/CT imaging after 9 cycles of treatment showed a marked reduction in the infiltrate size and a decrease in the rate of FDG accumulation. This allowed the team of thoracic and cardiac surgeons to completely remove it down to healthy tissue. Conclusion: The treatment of choice for UCD is surgical removal. If the location or size of the lesion does not allow radical surgery, it is possible to achieve reduction by the mentioned drug treatment. In the case described, the combination of rituximab, bendamustine and dexamethasone reduced the size of the lesion, which allowed its complete resection.
Východiska: Multimodální prehabilitace v onkogynekologii je založena na úzké spolupráci onkologů a onkogynekologů s prehabilitačním týmem. Součástí týmu jsou rehabilitační lékaři, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, nutriční terapeut a klinický psycholog. Cílem je dosažení maximálně možného psychosenzomotorického potenciálu před plánovaným radikálním operačním výkonem. Případ: U 66leté pacientky s diagnostikovaným high-grade serózním ovariálním karcinomem IIIC dle FIGO byla po skončení neoadjuvantní chemoterapie indikována 21denní lůžková prehabilitace v režimu 4/7. Prehabilitaci dominovala individuální fyzioterapie a ergoterapie s frekvencí 2× denně po dobu 20–30 min. Byly aplikovány terapeutické programy obsahující prvky kardiorespiračního tréninku, relaxačních metod, svalového i kognitivního tréninku. Terapie byla doplněna i o prvky teleprehabilitace v domácím prostředí. Závěr: Vyhodnocením aplikovaných funkčních testů lze demonstrovat významné zlepšení celkové fyzické kondice, respiračních parametrů i kvality života popisované pacientky.
Background: Multimodal prehabilitation in oncogynecology is based on close collaboration between oncologists, oncogynecologists and the prehabilitation team. The team includes rehabilitation physicians, physiotherapists, occupational therapists, a nutritional therapist and a clinical psychologist. The aim is to achieve the maximum possible psychosensomotor potential before the planned radical surgery. Case: A 66-year-old female patient diagnosed with high-grade serous ovarial carcinoma, stage IIIC according to International Federation of Gynecology and Obstetrics (FIGO) classification, after completion of neoadjuvant chemotherapy, was indicated for 21 days of inpatient prehabilitation in a 4/7 regimen. Prehabilitation was dominated by individual physiotherapy and occupational therapy with a frequency of twice a day for 20–30 minutes. Therapeutic programs containing elements of cardiorespiratory training, relaxation methods, muscular and cognitive training were applied. The therapy was supplemented with elements of telerehabilitation in the home environment. Conclusion: The evaluation of the applied functional tests demonstrates a significant improvement in the overall physical condition, respiratory parameters and quality of life of the patient described.
Východiska: Cholangiocelulární karcinom je agresivní maligní onemocnění s rostoucí incidencí a nepříznivou prognózou, přičemž medián přežití u pokročilého onemocnění činí přibližně 12 měsíců. Standardem léčby zůstává systémová chemoterapie na bázi platinového derivátu, avšak její účinnost je limitovaná. Genetické změny jako mutace IDH1 představují potenciální cíle pro cílenou terapii, zejména u pacientů s intrahepatálním cholangiocelulárním karcinomem. Ivosidenib, perorální inhibitor IDH1, prokázal ve studii fáze III ClarIDHy zlepšení přežití bez progrese onemocnění u pacientů s cholangiocelulárním karcinomem a mutací IDH1. Pozorování: Prezentujeme případ 62letého pacienta s pokročilým cholangiocelulárním karcinomem a mutací IDH1, u něhož na standardní chemoterapii po přechodné stabilizaci došlo k progresi. Pro přítomnost alterace IDH1 byl pacient léčen ivosidenibem v druhé linii. Na této léčbě došlo ke stabilizaci nemoci dle RECIST kritérií. Subjektivně však došlo k významnému kvalitativnímu zlepšení. Pacient dosáhl více než trojnásobně delšího přežití bez progrese v porovnání s přežitím dosaženým v rámci klinické studie, a to bez nutnosti redukce dávky. Závěr: Tento případ potvrzuje význam cílené terapie u pacientů s IDH1-mutovaným cholangiocelulárním karcinomem, kde je nejen dosažena objektivní stabilizace nemoci, ale i výrazné subjektivní zlepšení kvality života. Tento přístup podtrhuje význam molekulárního vyšetření a podporuje využití personalizované medicíny v léčbě vzácných typů nádorů, jako je cholangiocelulární karcinom, i přes relativně nízkou frekvenci objektivních odpovědí.
Background: Cholangiocarcinoma is an aggressive cancer with an increasing incidence and a poor prognosis, typically resulting in a median survival of about 12 months for advanced cases. The standard treatment has been platinum-based systemic chemotherapy, although its effectiveness is often limited. Genetic alterations, such as mutations in the IDH1 gene, offer potential targets for targeted therapies, particularly in patients with intrahepatic cholangiocarcinoma. Ivosidenib, an oral IDH1 inhibitor, has shown improved progression-free survival in patients with IDH1-mutated cholangiocarcinoma, according to phase III ClarIDHy study. Observation: We present the case of a 62-year-old patient diagnosed with advanced cholangiocarcinoma and an IDH1 mutation. The patient initially responded to standard chemotherapy, which led to a temporary stabilisation of the disease; however, progression was noted after 6 months. Given the presence of the IDH1 alteration, the patient was treated with ivosidenib as a second-line therapy. This treatment resulted in disease stabilisation according to RECIST criteria. Subjectively, the patient experienced a significant improvement in the quality of life. The patient achieved more than three times longer progression-free survival than was achieved in the clinical trial, without the need for dose reduction. Conclusion: This case highlights the importance of targeted therapy for patients with IDH1-mutated cholangiocarcinoma. Not only was objective disease stabilisation achieved, but there was also a significant subjective improvement in the quality of life. This underscores the value of molecular testing and supports the use of personalised medicine when treating rare cancer types like cholangiocarcinoma, even in instances where objective responses are relatively uncommon.
