Analgetický a antipyretický účinek výtažku z vrbové kůry byl znám už ve starověku, jistě v Egyptě a v Řecku. Moderní éru salicylátů otevírá sdělení Edwarda Stonea, které poslal roku 1758 Královské akademii v Londýně. Shrnuje v něm svá pozorování o úspěšném účinku výtažku z vrbové kůry při léčení zimnice. Jeho zpráva byla uveřejněna až po pěti letech, navíc s nesprávným křestním jménem Edmond. Účinnou látku z vrbové kůry, později nazvanou „salicin“, izoloval jako první Joseph Buchner roku 1828 a poté Henri Leroux. Byla též získána z tavolníku (Spirea ulmaria) a různých rostlin rodu Gaultheria v laboratoři J. W. Löwiga v roce 1833, který ji nazval „spirsäure“. To byla již čistá kyselina acetylsalicylová, syntetizovaná v roce 1853 Ch. Gerhardtem a dalšími, nakonec roku 1897 v laboratořích firmy Bayer Felixem Hoffmanem, který též prokázal její protizánětlivý účinek. Po dvou letech klinického zkoušení se vedení firmy rozhodlo zahájit tovární výrobu léku, který byl v létě 1899 uveden celosvětově na trh jako analgetikum pod jménem Aspirin. To byl začátek „Aspirinového věku“. Nová éra aspirinu byla otevřena až v roce 1971 publikací J. N.Wanea a Priscilly Piperové, v níž ukázali, že mechanizmem účinku všech aspirinu podobných látek na agregaci trombocytů je inhibice syntézy prostaglandinů. V dalších studiích bylo prokázáno, že aspirin brání agregaci již v dávkách od 30 mg do 125 mg, tedy podstatně nižších, než se užívalo. Výsledky velké „The Physicians’Health Study“ v roce 1988 přinesly klinický průkaz antiagregačního účinku aspirinu: Riziko fatálního i nefatálního infarktu myokardu bylo signifikantně nižší při aktivní léčbě než s placebem a od té doby se aspirinu užívá při sekundární i primární prevenci sklerotických komplikací. Ve skutečnosti ale nejde o nový koncept. Klement Weber a Pavel Klein uveřejnili v roce 1953 výsledky, prokazující příznivý účinek aspirinu při akutním infarktu. Odvolávají se na práci Gibsona z roku 1949, uveřejněnou v rámci diskuze o aplikaci salicylátů a aspirinu nemocným s koronární chorobou srdeční již koncem 40. let minulého století. V současné době stojí v popředí studií a diskuze o aspirinu otázky účinnosti a bezpečnosti nízkých dávek, interakcí a nežádoucích účinků. Podle nejnovějších výsledků nelze doporučit kombinaci dvou antiagregancií při chronickém podávání, protože zvyšuje riziko krvácivých příhod.

The analgesic and antipyretic effect of the bark of willow has been known in Egypt and Greece for canturies. The modern era of salicylates starts with a letter sent 1758 by Reverend Edward Stone to The Royal Society in London. He described „an account of the success of the bark of willow in the cure of agues“. His report. erroneously attributed to Edmond Stone. was published five years later. The active ingredient of willow bark. „salicine“. was first isolated 1828 by Joseph Buchner, then by Henri Leroux, and also prepared from the oil of wintergreen (Gaultheria) and meadowsweet (Spirea ulmaria) by J. W. Lowig 1833. and called „Spirsäure“, which was already pure acetylsalicylic acid. It was also synthetised 1853 by Ch. Gerhardt and finally 1897 in Bayer’s laboratoires by Felix Hoffman, who also demonstrated its antiihflamatory efficacy. After two years of clinical trials with low doses, Bayer’s management decided to start the productions and launched Aspirin as an analgetic worldwide in summer 1899. The first ASPIRIN ERA bagun. A completely new epoch started when J. N. Vane and Priscilla Piner demonstrated 1971 that the main mechanism of action of aspirin-like drugs is the inhibition of prostaglandin synthesis. In later studies the potency to inhibit platelet aggregation with small doses of aspirin (30–125 mg) was demonstrated. The Physicians’Health Study 1988 confirmed this effect: aspirin significantly reduced the risk of both. fatal and non–fatal myocardial infarction. and is now used in primary and secondary prevention of atherosclerosis. However the idea was not new: The use of salicylates and aspirin was throughly discussed more than 50 years ago: Paul C. Gibson published 1949 a welldocumented case report on efficacy of aspirin in patients with angina, and Kl. Weber and P. Klein in Prague used Gibson’s mixture successfully for patients with acute myocardial infarction (1951). Recently, the efficacy and security, the interactions and side–effects of low–dose aspirin have been studied and discussed. In chronic treatment, any combination of two specific platelet antiaggregants should be avoided.

Milestones of cardiovascular pharmacotherapy: salicylates and aspirin

Milníky kardiovaskulární terapie. I. Salicyláty a aspirin = Milestones of cardiovascular pharmacotherapy: salicylates and aspirin /

Milestones of cardiovascular pharmacotherapy: salicylates and aspirin /

Lit. 23