Viabilní myokard je definován jako dysfunkční myokard schopný obnovit po zajištění adekvátního koronárního průtoku kontraktilní funkci. Jeho detekce je v současné době revaskularizační chirurgie a intervenční kardiologie nedílnou součástí vyšetřovacího procesu pacientů s ischemickou chorobou srdeční s poruchou funkce levé komory. Revaskularizace těchto pacientů s viabilním myokardem snižovala v metaanalýze roční mortalitu o 79,6 % (ze 16 % na 3,2 %) ve srovnání s konzervativní léčbou. Na druhou stranu při revaskularizaci pacientů bez viability byl zachycen statisticky nevýznamný trend zhoršení jednoroční mortality (ze 6,2 % na 7,7 %). Metody nukleární kardiologie využívají při detekci viability několik různých principů. K nejdostupnějším patří detekce reziduální perfuze a neporušenosti buněčných membrán (scintigrafie s 201Tl a s 99mTc značenými perfuzními radiofarmaky), k nejcitlivějším patří průkaz přítomnosti metabolismu v dysfunkčním myokardu (scintigrafie s 18F-FDG).

Viable myocardium is defined as a dysfunctional myocardium that can restore its contractile function as its coronary supply become adequate. Its detection is an important issue in the work-up of patients with ischemic heart disease in the stage of cardiac failure in the era of revascularization surgery and interventional cardiology. Revascularization of such patients with viable myocardium decreased yearly mortality of 79.6 % (from 16 % to 3.2 %) comparing to conservative therapy; on the other hand, revascularization of patients without viable myocardium slightly increased yearly mortality (from 6.2 % to 7.7 %). Methods of nuclear cardiology use several different principles for myocardial viability assessment. Detection of residual perfusion and cell membrane integrity are the most available methods, detection of cell metabolism is the most sensitive one.

Radionuclide imaging of myocardial viability