Věznice bývaly místem, kde trestanci přicházeli nejen o část svých občanských práv, ale často i o zdraví nebo o život. Pokud se vrátili na svobodu, nebyla resocializace nejpalčivějším problémem: pro mnohé z nich bylo obtížné najít způsob, jak žít dál navzdory trvalému poškození zdraví, které mohlo snižovat jejich pracovní schopnost, nebo je dokonce invalidizovat. V případě infekčních onemocnění, jako byla tuberkulóza nebo břišní tyfus, představoval propuštěný vězeň nebezpečí pro svoje blízké a mohl jim způsobit ještě větší újmu na zdraví, než jaká potkala jeho. Krutou realitu historické penologie v Praze můžeme demonstrovat za pomoci úmrtních matrik dvou pražských věznic – Svatováclavské trestnice na Zderaze a C. k. mužské zemské trestnice na Pankráci.

Prisons were places where prisoners lost a part of their freedom and sometimes also health or even life. If they returned to normal life, re-socialization was not the worst problem. For many of them, it was challenging to find a way how to live on despite permanent health issues that led to decreased workability or even invalidity. In infectious illnesses like tuberculosis or typhoid fever, a released prisoner acted as a source of infection for their relatives, possibly causing worst health issues than he underwent himself. The cruel reality of historical penology can be demonstrated through death registries of two prisons of Prague - St. Wenceslas' Prison and Pankrác Prison.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1 LF UK

Custodial, corporal, capital punishment? Death in St. Wenceslas and Pankrac prisons 1827–1926