Eozinofily byly jako unikátní skupina bílých krvinek poprvé pojmenovány na konci 19. století Paulem Ehrlichem podle afinity jejich specifických granulí ke kyselému syntetickému barvivu eozinu. Od doby svého objevu byl jejich výskyt v organismu spojován s bronchiálním astmatem a helmintózami. V dnešní době již víme, že jejich deregulovaná aktivita, spojená se zvýšením jejich počtu v periferní krvi nad normální hodnotu, je spojena s celou řadou dalších onemocnění, která se souhrnně označují jako eozinofilní syndromy. Eozinofilní typ astmatu je jedním z nich. Předpokládá se, že asi polovina eozinofilních syndromů postihuje respirační trakt a obráceně, asi polovina bronchiálních astmat vykazuje známky ryze eozinofilního zánětu dle počtu eozinofilů v indukovaném sputu. Vyšetření eozinofilů v periferní krvi by tak mělo být nedílnou součástí základního vyšetření pacientů v rámci široké diferenciální diagnostiky plicních nemocí, včetně astmatu. Mělo by být prováděno opakovaně, vždy v době diagnózy a ideálně před nasazením jakékoli protizánětlivé terapie a dále při exacerbacích základní choroby. Pokud již byly nasazeny pulzní systémové kortikosteroidy, mělo by být následné vyšetření eozinofilů provedeno s dostatečným časovým odstupem po jejich vysazení. Informace o eozinofilii periferní krve by měla být vždy impulzem k pečlivému vyšetření nemocného s cílem prokázat či vyloučit její primární, resp. sekundární příčinu a dále případné orgánové postižení s eozinofilií spojené. V případě bronchiálního astmatu je průkaz zvýšení počtu eozinofilů klíčový nejen pro klasifikaci zánětlivého fenotypu astmatu, ale i pro další možné léčebné kroky, mezi něž se u těžkých astmat řadí i biologická léčba.

Eosinophils, a distinct group of white blood cells, were named by Paul Ehrlich in the late 19th century based on the affinity of their specific granules for the synthetic acidic dye eosin. Since their discovery, their occurrence in the body has been associated with bronchial asthma and helminthiasis. Today, we already know that their deregulated activity, associated with their peripheral blood count blood above the normal limit, is linked to a number of other diseases, collectively referred to as eosinophilic syndromes, one of them being eosinophilic bronchial asthma. It is estimated that in about half of eosinophilic syndrome cases, the respiratory tract is involved and, conversely, in about half of bronchial asthma cases, eosinophilic inflammation is revealed based on the number of eosinophils in induced sputum. Therefore, the peripheral blood eosinophil count should be an integral part of the basic examination of patients and broad differential diagnosis of lung diseases, including asthma. It should be performed repeatedly, always at the time of diagnosis and, ideally, before the initiation of any anti-inflammatory therapy, as well as during exacerbations of the underlying disease. If pulse systemic corticosteroids have already been administered, the eosinophil count should be performed sufficiently long after their discontinuation. Infor- mation about peripheral blood eosinophilia should always be an impetus for a careful examination of the patient in order to confirm or rule out its primary or secondary causes as well as possible organ involvement associated with eosinophilia. In bronchial asthma, confirming the high eosinophil count is crucial not only for classification of the inflammatory phenotype of asthma, but also for other possible therapeutic steps, including biological treatment for severe asthma.

Univerzita Karlova Praha Lékařská fakulta v Hradci Králové

Ústav klinické imunologie a alergologie Hradec Králové

Benefit of the peripheral blood eosinophil count in but not exclusively, asthma management

Literatura