Paweł Lisicki (1966) je polský publicista, esejista, spisovatel. V letech 2006-2011 byl šéfredaktorem polského středopravicového deníku Rzeczpospolita. V roce 2011 založil týdeník Uważam Rze. Od roku 2013 je šéfredaktorem týdeníku Do Rzeczy, který se pod jeho vedením stal jedním z nejčtenějších konzervativních listů v Polsku. Napsal šestnáct knižních svazků (výbory z filosofických esejů, ale také dvě divadelní hry a dva politické thrillery) a rovněž knižního rozhovoru s kardinálem Gerhardem L. Müllerem Kristus je vždy moderní (Chrystus jest zawsze nowoczesny, 2018). Česky Lisického práce dosud vyšly ve výboru textů polského konzervativního myšlení Návrat člověka bez vlastností (CDK Brno 2010) a v samostatném knižním svazku Islám a sebedestrukce Západu. Výbor z textů (CDK Brno 2016). Ten obsahoval rovněž úryvek z knihy Džihád a sebevražda Západu (v polském originálu: Dżihad i samozagłada Zachodu), jejíž úplná, aktualizovaná verze se nyní v překladu rovněž dostává do rukou českých čtenářů. Listopad 2014. Za šest týdnů přijde útok islamistů v Paříži; na internetu se nedávno začal šířit další klip se záběry maskovaného člověka, před nímž klečí jeho bližní, a on mu podřezává krk. Poslední den onoho měsíce se však světová média zabývala něčím jiným. (...) Soustředila se na návštěvu hlavy katolické církve v Istanbulu, kde papež prohlásil, že muftí mu všechno vysvětlil a že v Koránu se píše o Marii a o Janu Křtiteli. A že po těch slovech pocítil spontánní potřebu modlitby. Co asi tenkrát cítili křesťané, kteří umírají pro svou víru? Cítili se zrazeni, odvrženi, vydáni na pospas pronásledovatelům? Proč mají umírat kvůli tomu, že neochvějně odmítají vzývat a uctívat Alláha v mešitách, když Svatý otec demonstroval, jak je to přirozené a normální?; Listopad 2014. Za šest týdnů přijde útok islamistů v Paříži; na internetu se nedávno začal šířit další klip se záběry maskovaného člověka, před nímž klečí jeho bližní, a on mu podřezává krk. Poslední den onoho měsíce se však světová média zabývala něčím jiným. (…) Soustředila se na návštěvu hlavy katolické církve v Istanbulu, kde papež prohlásil, že muftí mu všechno vysvětlil a že v Koránu se píše o Marii a o Janu Křtiteli. A že po těch slovech pocítil spontánní potřebu modlitby. Co asi tenkrát cítili křesťané, kteří umírají pro svou víru? Cítili se zrazeni, odvrženi, vydáni na pospas pronásledovatelům? Proč mají umírat kvůli tomu, že neochvějně odmítají vzývat a uctívat Alláha v mešitách, když Svatý otec demonstroval, jak je to přirozené a normální?