Case management (případová práce) se začal používat při práci s uživateli drog, protože tyto osoby mívají často kromě užívání drog i jiné závažné problémy. Vzhledem k tomu, že u case managamentu není jasně definován jeho koncept, interpretace ani efektivita, zaměříme se v tomto článku na to, jaké má konkrétní krátkodobé cíle, na jakou cílovou skupinu se zaměřuje, jaké hlavní typy se používají a co je pro ně charakteristické, jaké základní úkoly a funkce mají case manageři. Dále se budeme věnovat tomu, zda by se měl case management považovat za všelék, náhražku nebo spíše za spojovací prostředek. Case management se často zaměřuje na (chronické) uživatele drog s mnoha různými a komplexními problémy. Jeho cílem je optimalizovat využití služeb s ohledem na potřeby daného jednotlivce. Tato intervence ještě nebyla jednoznačně definována, a tak ji lze nejlépe charakterizovat na základě jejích hlavních složek: posouzení situace, sestavení plánu, propojování klienta a služeb, zastupování klienta/ obhajování zájmů klienta a monitorování. Kombinace těchto kroků s některými dalšími charakteristikami z této intervence vytváří unikátní a cenný doplněk existujících služeb. Pro práci s uživateli drog se používá několik modelů case managementu: brokerský case management, všestranný model/intenzivní case management, asertivní komunitní léčba, case management založený na silných stránkách klienta a klinický/rehabilitační model. Který model se nejlépe hodí pro konkrétní populaci, stále ale ještě není jasné. Dospěli jsme k závěru, že case management zřetelně není lékem na všechny problémy související s užíváním drog a není vhodný pro všechny uživatele drog. Umožňuje ale efektivně propojovat uživatele drog s pro ně vhodnými službami a tak – nepřímo – ovlivňuje výsledky primární léčby, např. míru užívání drog a úroveň bydlení.

Case management has been adapted to work with persons with substance use disorders in various countries, based on the recognition that these persons often have significant problems in addition to their substance abuse. Given the lack of clarity concerning its conceptualization, interpretation and effectiveness, we look in this article at the objectives, target group, models and features of case management and at case managers’ basic tasks and functions. Further, we explore whether case management should be seen as a panacea, a makeshift or rather a binding agent. Case management is often directed at (chronic) substance abusers with multiple and complex problems with the aim of optimising the provision of services according to individuals’ needs. Due to the lack of a common definition, this intervention can be characterized most accurately by its core functions: assessment, planning, linking, monitoring and advocacy. The combination of these functions and some other specific features makes this intervention a unique and valuable supplement to existing services. Several models of case management can be distinguished for working with persons with substance use disorders: brokerage case management, the generalist model/intensive case management, assertive community treatment, strengthsbased case management, and the clinical/rehabilitation model. However, it remains unclear which model is best suited for which population. It is concluded that case management is clearly no panacea for all drug-related problems and all substance abusers, although it is effective as a strategy for linking substance abusers to the services they need, and thus – indirectly - for affecting primary treatment outcomes such as drug use and housing status.

Ghent University Fakulty ortopedagogiky Ghent

Case management for substance abusers: Panacea, makeshift or binding agent?

Lit.: 37