Úvod: Akutní srdeční selhání je závažným klinickým stavem s uváděnou hospitalizační mortalitou 5–15 % a roční mortalitou 30 %. Etio logicky provází nejčastěji dekompenzovanou chronickou ischemickou chorobu srdeční a akutní koronární syndromy, dále kardiomyopatii, hypertenzní krizi, arytmie, chlopenní vady a další. Od roku 2005 používáme na naší klinice v léčbě akutního srdečního selhání také levosimendan, který působí na srdeční myokard pozitivně inotropně a lusitropně a na koronární i periferní tepny má vasodilatační účinky. Klinicky zvyšuje srdeční výdej, diurézu, snižuje tlak v zaklínění, zlepšuje subjektivní obtíže pacienta. Cíl práce a metodika: Zhodnotit profi l pacienta s akutním srdečním selháním, kterému je aplikován levosimendan, průběh hospitalizace a krátkodobý i dlouhodobý výsledek. Použili jsme analyzované údaje z chorobopisů, údaje o mortalitě jsme zjistili v Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky, nebo z nemocničního systému. Použili jsme běžné statistické testy, Kaplanovu-Meierovu analýzu přežití. Výsledky: V letech 2005–2007 jsme levosimendan indikovali 5,8 % pacientů s akutním srdečním selháním, u kterých nevedla konvenční terapie furosemidem (100 %) a/nebo nitráty (28,9 %), i přes častou podporu katecholaminy (68,8 %), ke stabilizaci stavu. Indikováni byli zejména pacienti s akutním koronárním syndromem (36,0 %) a dekompenzovanou chronickou ischemickou chorobou srdeční (30,9 %). V průběhu let klesal podíl aplikací u de novo akutního srdečního selhání a akutního koronárního syndromu; naopak narůstal u pacientů s akutní dekompenzací srdečního selhání a dilatační kardiomyopatií. Průměrná doba aplikace byla 28,8 hodin (11–69) a frekvence podání úvodního bolusu klesla na pouhých 7 % v roce 2007. Pouze u 3,1 % pacientů byla infuze levosimendanu předčasně ukončena. Hospitalizační mortalita byla 22,3 %, roční mortalita 46,5 %. Nebyl rozdíl v úmrtnosti pacientů s akutní dekompenzací srdečního selhání, de novo akutním srdečním selháním a akutním koronárním syndromem. Závěr: Autoři popisují své tříleté zkušenosti s aplikací levosimendanu. V průběhu let poklesl počet aplikací u akutního koronárního syndromu a de novo akutním srdečním selháním, naopak se dává přednost dekompenzaci chronického srdečního selhání. Roční mortalita u pacientů s de novo akutním srdečním selháním, akutní dekompenzací srdečního selhání a vybranou podskupinou s akutním srdečním selháním, se mezi sebou významně neliší. Při respektování kontraindikací pro podání levosimendanu, které jsou rozebrány v diskusi, je podle autorů oprávněné a bezpečné tento lék indikovat i u akutních koronárních syndromů s de novo projevy srdečního selhání.

Introduction: Acute heart failure is a serious clinical condition with in-hospital and one-year mortality rates of 5–15% and 30%, respectively. The most common causes of acute heart failure include decompensated chronic coronary heart disease, acute coronary syndrome, cardiomyopathy, hypertensive crisis, arrhythmias, valvular defects, and others. Levosimendan has been used in our department since 2005. The drug has a dual mechanism of action, exerting both positive inotropic and lusitropic eff ects on the myocardium, and a vasodilator eff ect on the coronary and peripheral arteries. Levosimendan increases cardiac output and diuresis, decreases pulmonary wedge pressure, and improves the patient’s mental state. Aim and methods: To evaluate the profi le of a patient with acute heart failure receiving levosimendan, the course of hospitalization, and the short- and long-term outcomes. Using standard statistical tests and Kaplan-Meier survival analysis, we analyzed patients’ medical records, with mortality data obtained from the Institute of Health Information and Statistics of the Czech Republic or from hospital databases. Results: In 2005–2007, levosimendan was used in 5.8% of patients with acute heart failure where conventional therapy with furosemide (100%) or/and nitrates (28.9%), despite frequent catecholamine support (68.8%), had failed to stabilize the patient. Those indicated for levosimendan therapy were mostly patients with acute coronary syndrome (36.0%) and decompensated chronic coronary heart disease (30.9%). Over the years, there was a decrease in the proportion of levosimendan-treated patients with de novo acute heart failure and acute coronary syndrome while the numbers of those with acutely decompensated heart failure and dilated cardiomyopathy increased. Mean infusion time was 28.8 (11–69) hours, with the frequency of administering an initial intravenous bolus declining to only 7% in 2007. Levosimendan infusion had to be discontinued prematurely in only 3.1% of patients. In-hospital and one-year mortality rates were 22.3% and 46.5%, respectively. There was no signifi cant diff erence in mortality rates of patients with acutely decompensated heart failure, de novo acute heart failure, and acute coronary syndrome. Conclusion: The authors present their three-year experience with levosimendan use. While the proportion of levosimendan-treated patients with acute coronary syndrome and de novo acute heart failure tended to decline over the years, the drug has been used preferentially in decompensated chronic heart failure. The one-year mortality rates in patients with de novo acute heart failure, acute heart failure decompensation, and in a selected subgroup of patients with acute heart failure do not diff er signifi cantly. If abiding by contraindications to levosimendan use, as discussed below, the authors believe levosimendan can be with reason and safely administered also to patients with acute coronary syndrome with de novo presentations of heart failure.

Interní kardiologická klinika FN a LF MU Brno

Levosimendan therapy in acute heart failure - experience from a specialized department of cardiology

Citace poskytuje Crossref.org

Lit.: 11