Uvěznění, zejména vazební, zahrnuje řadu zátěžových situací. Především jde o strádání v oblasti uspokojování psychických i některých fyziologických potřeb. Dochází ke ztrátě svobody, některých lidských práv, dosavadního postavení, společenských styků, osobních a sexuálních vztahů a zvláště, jde-li o osobu mající rodinu, o přetržení rodinných vztahů. Věznění jedinci se musí na nové prostředí adaptovat a naučit se v něm orientovat. To v praxi znamená značnou zátěž, zvláště pak pro prvovězněné, kteří nemají žádné zkušenosti. Dochází k reakcím na uvěznění, které mají různý charakter. Dominuje zde střídání agresivních a Únikových forem obranných mechanizmů, může docházet k rozvoji řady psychických poruch a poruch chování. Adaptační mechanizmy také v některých případech selhávají a může docházet k závažným událostem autoagresivního až suicidálního charakteru. Prostředí, na které se vězni adaptují, má normy a pravidla chování značně odlišná od pravidel většinové společnosti. V průběhu výkonu trestu vězni procházejí procesem prizonizace, v němž dochází ke změnám v preferencích potřeb a hodnot, bohužel často ve smyslu identifikace s kriminálním chováním. Adaptace v tomto smyslu znamená přijetí subkultumích norem a pravidel. značně odlišných od obecně platných a sociálně přijatelných a žádoucích. Dále osvojení si nových, z hlediska „přežití" výhodnějších vzorců chování, a postupné vyhasínání adaptivního chování potřebného k životu mimo vězení. Výkon trestu odnětí svobody tedy vede ve většině případů vlivem prizonizace a sociální izolace k eliminaci většiny sociálních rolí. Dochází k úbytku vědomostí, dovedností a návyků. Vede k apatii a ztrátě zájmu o společenskou seberealizaci. Tyto změny se stávají překážkou pozdějšího návratu do společnosti. Tyto skutečnosti jsme empiricky ověřovali v rámci několika výzkumů (NI- 4008, N2- 347, N3 - 351). Výsledky ukázaly staticky významné rozdíly ve zvláštnostech specifických adaptačních mechanizmů (zejména prizonizace). Byl prokázán jejich vliv na depravaci osobnosti a transformaci motivační struktury vězněných osob. Rozdíly byly prokázány u faktorů, které souvisí s vyšší pravděpodobností rozvoje antisociálního chování a jeho recidívou. Statisticky významné rozdíly byly prokázány u prvovězněných a vícevéznéných, v případě existence funkčních sociálních vazeb a také řádné práce v průběhu uvěznění. Statisticky významné rozdíly nebyly pozorovány v souvislosti se závislostmi a věkem.

The process of imprisonment includes a number of stress situations, especially privations in the realm of the satisfaction of psychological and some physiological needs. This entails the loss of freedom, of some human rights, of prior status in society, of social relationships, of personal and sexual relationships and particularly if the individual has a family - the severing of family relationships (Walters, 2003). Imprisoned individuals must adapt to a new environment and be able to orientate themselves in it. This means a substantial burden in practise, especially for a first-time imprisonment where there is no prior experience. Emerging reactions to imprisonment may exhibit differing characteristics. If alternate forms of aggression and defensive escape mechanisms dominate, a number of psychical breakdowns and breakdowns of conduct may occur. Adaptation mechanisms also fail in some cases and this can lead to serious occurrences such as those of an auto- aggressive or even of a suicidal character (Blackburn, 1993). The environment to which the prisoners adapt has the norms and rules of conduct, which significantly differ from those regulating the society as a whole. During the course of the imprisonment, the inmates undergo the process of prisonisation during which some changes in preferential needs and values occur. However, this very often results in thoughts identifying with criminal conduct. Adaptation in this sense means the adoption of sub- cultural norms and rules, which are substantially different from those that are generally binding, socially acceptable and desirable. Further it means the adoption of new and the most advantageous modes of conduct from the point of view of “survival” and a gradual burn out of adaptive conduct essential for life outside prison. Thus the course of imprisonment leads in most cases to the elimination of the majority of social roles by means of priso- nisation and social isolation. The loss of knowledge, skills and habits occurs. This leads to antipathy and loss of interest in social self-realisation. These changes create an obstacle for a later return to society (Raine, 1993). These questions have been empirically investigated in terms of several researches (N1 408, N2- 347, and N3 – 351). Findings and results showed statistically significant differences in specificities of adaptation mechanisms (especially prisonisation). There was found their influence over depravation of personalities and transformation of motivation structure of offenders during process of imprisonment. Statistically significant differences were found near of factors that are considered with higher probability of development of antisocial behavior and its potential recidivism. Statistically significant diffe- rences was found between first-time and persistent prisoners, in the event of existence functional social backgrounds, as well as correct employment during imprisonment. Statistically significant differences weren‘t observed in context of dependences and factor of age (Fischer, Raboch, Žukov, 2008).

Psychiatrická klinika 1 LF UK VFN Praha

Depravation of personality by impact of imprisonment

14. celostátní konference biologické psychiatrie s mezinárodní účastí "Stálost a proměny biologické psychiatrie", Luhačovice, 10.-13. června 2009

Lit.: 6