Stárnutí populace se týká celého světa a stalo se důležitým fenoménem, se kterým musejí všichni počítat. V současné době se v naší společnosti objevuje několik zdánlivě protichůdných trendů. Obecně společnost vytlačuje obraz stáří ze svého vědomí, a to nikoli jen individuálně, ale také díky médiím, která se pozitivním zobrazováním stáří nezabývají. Paradoxně ve společnosti chybí vzory úspěšných seniorů (Holmerová et al., 2003). Společnosti by měly být na stárnutí populace připravené (Sýkorová, 2007). V ČR přibývá seniorů a velmi starých seniorů zvlášť. Pokud nemá vývoj vést k nízké kvalitě jejich života, je třeba usilovat o lepší pochopení potřeb a problémů seniorů, o zlepšování jejich zdraví, respektovat jejich životní podmínky, usilovat o maximální účinnost a účelnost zdravotnických i sociálních služeb. Lidé by se měli též vyrovnat s věkovou diskriminací a dalšími projevy ageismu a zabránit vytlačování starších lidí na okraj společenského zájmu, což mnohdy nepůjde bez obměny stereotypu jejich chápání (Kalvach a kol., 2004; Sýkorová, 2007). S problematikou stáří by proto měli být obeznámeni hlavně ti, kteří se budou se staršími lidmi setkávat z titulu své profese (Holmerová et al., 2003). V rámci řešení problematiky stárnutí a stáří bychom si měli tyto pojmy definovat. Stárnutí je univerzální proces, který probíhá kontinuálně od početí. Za jeho skutečný projev je však považován teprve pokles funkcí, který nastává po dosažení sexuální dospělosti. Stárnutí zvyšuje výskyt chyb, zhoršuje odolnost, adaptabilitu, regulační schopnosti i spolehlivost fungování organismu. Stárnutí je proces multifaktorový, kdy stárnutí provází stoupající pravděpodobnost úmrtí. Výsledkem stárnutí je stáří. Stáří je označením pozdní fáze ontogeneze. Jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických, vedoucích k typickému obrazu označovanému jako stařecký genotyp. Ten je dán kombinací involučních změn s kondicí a s projevy chorob, kdy je navíc významně modifikován i vlivy a náročností prostředí. U nás je za počátek stáří obvykle považován věk 65 let. Stárnutím a stářím se zabývá obor gerontologie. Obecně je obor zaměřen na problematiku starých lidí, na jejich specifické potřeby a zkvalitňování života ve stáří (Holmerová et al., 2003; Kalvach a kol., 2004; Zimmelová, 2007). Významným podoborem je gerontologie sociální, která se zabývá vzájemným vztahem seniorů a společnosti, zkoumá potřeby starých lidí i ovlivnění společnosti populačním stárnutím (Kalvach a kol., 2004). Se stárnutím a stářím jsou úzce spojeny pojmy umírání a smrt. Pojem umírání je synonymem terminálního stavu, kdy dochází k postupnému a nevratnému selhávání důležitých vitálních funkcí, jehož důsledkem je zánik individua, tj. smrt. Pojem umírání však nelze redukovat pouze na terminální stav. Umírání je především proces, kdy teoreticky v jistém slova smyslu umíráme od narození. Jedna z teorií tvrdí, že člověk umírá fakticky tehdy, když se naplnil jeho geneticky podmíněný program života nebo když je v určitém čase realizován program smrti. Z praktického hlediska je však umírání a smrt především údělem člověka (Haškovcová, 2002). Obor, který se zabývá problematikou smrti a umírání, se nazývá thanatologie (z řeckého jména Thanasos – bůh smrtelného spánku a smrti) (Haškovcová, 2000). Obecně předmět Sociální gerontologie a thanatologie propojuje hned několik samostatných oborů: biologický, sociální i sociologický. Pro absolvování předmětu je nutné, aby byl student schopen propojit poznatky ze sociologie, dále společensky akcentovanou problematiku demografického stárnutí, včetně sociálních souvislostí. Dále se předmět zabývá i problematikou umírání a smrti. Důležitou součástí jsou filozoficko-etické aspekty konce života.

Jihočeská univerzita Zdravotně sociální fakulta katedra klinických oborů České Budějovice

Citace poskytuje Crossref.org

Lit.: 6