Cílem práce je shrnout současné nálezy u hyperkinetické poruchy získané pomocí zobrazovacích metod a interpretovat je v rámci recentních neurobiologických konceptů o stavbě a funkci mozku. Neurozobrazovací studie přinášejí velké množství informací, které v současné době umožňují rozšířit představy o neurobiologii hyperkinetické poruchy za její tradiční chápání jako projev fronto-striatální dysfunkce. Ukazují na poruchy několika dalších oblastí mozku, zejména předního cingula, dorzolaterálního i ventrolaterálního prefrontálního kortexu, orbitofrontálního kortexu, horních parietální oblastí, kaudáta, talamu, amygdaly a mozečku. Pozornost se přesunuje k systematickému pohledu na úrovni neuronálních sítí, pro které je klíčová konektivita mezi jednotlivými uzly i mezi jednotlivými sítěmi (jejímž korelátem je narušení traktů bílé hmoty i nedostatečná funkční spolupráce). Tomuto rozsáhlejšímu postižení odpovídá i klinický obraz nemoci, který se neomezuje pouze na narušení pozorností a hyperaktivitu. Z nálezů zobrazovacích metod též vyplývá neurobiologická heterogenita, tj. existence několika odlišných vzorců poruch, které se manifestují podobným klinickým obrazem, resp. k podobnému klinickému obrazu může vést dysfunkce v různých klíčových funkčních systémech. Zobrazovací studie také ukazují na neurobiologickou odlišnost změn u pacientů s ADHD v dospělosti oproti nálezům v dětství. Klinický význam takovýchto odlišností je však v současnosti nejasný. Hlubšímu porozumění mechanismů, které jsou v pozadí jednotlivých nálezů zobrazovacích metod, zatím brání nedostatek údajů o jejich neuropatologickém podkladu.

The objectives of the paper are to review current findings of the neuroimaging methods in hyperkinetic disorder and to interpret them in the context of contemporary neurobiological concepts of brain structure and function. Neuroimaging brings about substantial body of evidence that enables rethinking of the neurobiology beyond the traditional concept of fronto-striatal dysfunction. Several other brain regions seems to be involved: dorso- and ventrolateral prefrontal cortex, orbitofrontal cortex, superior parietal regions, caudate, talamus, amygdala, and cerebellum. Attention shifts towards more systemic view at the level of neuronal nets with connectivity as a crucial factor. In hyperkinetic disorder findings of abnormal white matter tracts integrity as well as functional dysconnectivity were observed. This larger impairment is mirrored by the clinical manifestation of the disease that is much more complex than disorder of attention or hyperactivity Neurobiological heterogeneity of the hyperkinetic disorder is another concept that emerges from the neuroimaging findings. Imaging methods show also certain differences in the neurobiological impairment between children and adult patients; the clinical meaning of this finding is, however, unclear yet. Unfortunately, the lack of information on the neuropathological substrate of the neuroimaging findings prevents deeper understanding of their significance.

Psychiatrická klinika FN Brno

Psychiatrická klinika LF MU Brno

What neuroimaging tells about the neurobiology of the hyperkinetic disorder

Literatura