Plicní hypertenze je klinický syndrom, který vzniká v důsledku působení známých nebo dosud neidentifikovaných rizikových faktorů v terénu určité genetické predispozice na cévní řečiště malého krevního oběhu. Následně dochází vlivem základních patogenetických faktorů (vazokonstrikce, in-situ trombózy, proliferace a zánět) ke komplexní remodelaci vaskulatury plicního řečiště s celou řadou nepříznivých důsledků ovlivňujících kvalitu života a jeho délku (1). Prevalence Cpocet pacientu s diagnostikovaným syndromemj plicní arteriální hypertenze (PAH), která je směřována ke specifické léčbě ve všeobecné populaci je udávána v rozmezí 15-50 případů na 1 milion obyvatel (0,0014-0,005%) (l). Prognóza pacienta s diagnostikovanou PAH je neobyčejně závažná a 1 rok od stanovení diagnózy bez léčby přežívalo 68%, 3 roky 48%, resp. 5 let pouze 34% jedinců. V současné éře specifické léčby je na základě výsledků registrů a metaanalýz evidentní pozitivní vliv na prognózu pacientů a jejich přežívání, které dosahuje v 1. roce 87% a ve 3 letech 67% (1,2,3).

1 interní klinika kardiologická Lékařské fakulty Univerzity Palackého a Fakultní nemocnice Olomouc

Literatura