Milé kolegyně a milí kolegové, António Egas Moniz zavedl do praxe angiografii. Zobrazení mozkových cév v éře před CT a MR mělo obrovský význam, posunulo neurologickou a neurochirurgickou praxi do vyšší dimenze. (Představme si, že například diagnóza subdurálního nebo epidurálního hematomu byla předtím možná jenom probatorní kraniotomií - chirurg musel naslepo navrtat lebku v místě, které mu na základě standardního neurologického vyšetření ukázal neurolog s kladívkem, a trefil se, nebo ne.) Nobelovu cenu v roce 1949 ovšem získal Moniz za zavedení lobotomie. Před objevem neuroleptik v padesátých letech chirurgické přerušení spojů čelního laloku uklidnilo agresivní pacienty, avšak dnešní pohled na lobotomii je zdrcující. Asi většina z vás viděla Přelet nad kukaččím hnízdem - s totální ztrátou osobnosti svobodomyslného hrdiny po násilné lobotomii. V detektivce brněnského farmakologa prof. Štefla byli lidé lobotomováni, aby mohli být zotročeni. Narazil jsem na názor, že to bylo to nejhorší, za co kdy byla Nobelova cena udělena. Lobotomie je součástí historie, postupně byla opuštěna, i když se prováděla ještě v šedesátých letech, ve Francii dokonce ještě v roce 1986. Jak je to možné? Že by se mentalita kolegů starších o dvě tři generace natolik lišila od naší? Nevadilo jim poškození pacientů?