V době vyspělé moderní medicíny je prodlužování života pacientů stále jednodušší. Věda se dostává dokonce tak daleko, že někteří autoři začínají vnímat potřebu hájit právo pacienta zemřít. Sami autoři doporučených postupů pro resuscitaci uvádí, že prodlužování nevyhnutelného procesu umírání by mělo být považováno za újmu (dystanázie). Problematika nezahajování neodkladné resuscitace je součástí nejen klinické praxe, ale již i studia lékařů a jiných zdravotnických pracovníků. Jednotlivá kritéria, indikace a kontraindikace k tomuto úkonu jsou v rámci studia i praxe opakovaně rozebírány, málokdy však tento rozbor zachází do výraznějších podrobností. Výuka se omezuje pouze na jejich výčet, případně popis některých jasněji pochopitelných, jimiž jsou například jisté známky smrti a jejich přítomnost. Terminální stadium nevyléčitelného chronického onemocnění bývá jako kontraindikace k neodkladné resuscitaci okrajově zmíněna, možná právě i pro svůj etický a právní přesah. Příspěvek zahrnuje rozbor zdrojů úpravy této problematiky, především se zaměřením na právní a odborné prameny a jejich vztah. Dále popisuje samotný proces rozhodování o zahájení paliativní péče, rozhodování o péči v závěru života pacienta, včetně problematiky nezahájení neodkladné resuscitace.

In the age of advanced modern medicine, prolonging the lives of patients is becoming easier and easier. Science is even going so far that some authors are beginning to see the need to advocate for the patient's right to die. The authors of the recommended resuscitation procedures themselves state that prolonging the inevitable dying process should be considered a harm (dysthanasia). The issue of not initiating urgent resuscitation is part of not only clinical practice, but also the study of physicians and other health professionals. The various criteria, indications, and contraindications for this action are repeatedly discussed in the course of study and practice, but rarely does this discussion go into significant detail. The teaching is limited to their enumeration or description of some of the more clearly understood ones, which are, for example, certain signs of death and their presence. The terminal stage of an incurable chronic disease is only marginally mentioned as a contraindication to urgent resuscitation, perhaps due to its ethical and legal overlap. The article includes an analysis of the sources of regulation of this issue, focusing mainly on legal and professional sources and their relationship. It also describes the actual process of decision making about the initiation of palliative care, decision making about end-of-life care, including the issue of not initiating urgent resuscitation.

Katedra zdravotnických oborů a ochrany obyvatelstva FBMI ČVUT Praha

Právnická fakulta UK Praha

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje p o

Topic of not initiating resuscitation from the perspective of Czech law not only in the context of palliative care