Terapeutické monitorování léčiv (TDM) je v psychiatrii jednou z mála možností, jak alespoň částečně objektivizovat správnost zvoleného farmakoterapeutického přístupu a adherenci pacienta k léčbě. S ohledem na často přetrvávající nevyjasněnost vztahu mezi stanovenou koncentrací psychofarmaka v krvi a žádoucími i nežádoucími účinky však nebývá v praxi TDM rutinně využíváno pro nastavení individuálního dávkování. Existují však specifické situace, pøi nichž je pravděpodobnost zvl. farmakokinetických odlišností natolik významná, že objektivizace koncentrací psychofarmaka v krvi a úprava jeho dávkování jsou základním pøedpokladem léčby, která pacientovi prospívá a neškodí. Popis těchto základních, více i méně známých, klinicky významných situací je obsahem tohoto článku: kouření, zánět, těhotenství a kojení, dětský věk, seniorský věk, porucha jater a ledvin, podezření na non-adherenci.
in psychiatry, therapeutic drug monitoring (tDM) is one of the few ways to at least partially objectify the correctness of the chosen pharmacotherapeutic approach and patient adherence to the treatment. However, given the often persistent unclear relationship between the determined blood concentration of a psychopharmaceutical and both desirable and undesirable effects, tDM is not routinely used in common practice to determine individual dosing. However, there are specific situations in which the likelihood of pharmacokinetic differences is so significant that objectification of blood concentrations of psychopharmaceuticals and adjustment of dosage are essential for beneficial and not harmful treatment of the patient. A description of these basic, more or less known clinically relevant situations is the content of this article: smoking, inflammation, pregnancy and lactation, childhood, elderly age, liver and kidney disorders, suspected non-adherence.
V současné éře rozvíjející se precizní medicíny psychiatrie jako obor stále nedostatečně těží z rozšiřujících se technologických možností. Přitom disponuje tradicí průkopníka terapeutického monitorování léčiv (TDM) v medicíně a v současnosti má zpra- covány jedny z nejkomplexnějších doporučených postupů TDM mezi obory. Jejich progresivní vývoj však s sebou přinesl některé metodologické problémy, které vedou na jedné straně k opomíjení TDM v běžné klinické praxi a na druhé straně pak k jeho zbytečně mechanické aplikaci. Primárním cílem TDM není dosáhnout „doporučené“ koncentrace psychofarmaka v krvi, ale umožnit nalezení takového individuálního režimu podávání léčiva, který přinese pro pacienta minimum rizik a maximum profitu. Pro plnohodnotné využívání TDM v klinické praxi je důležité porozumět příležitostem i rizikům TDM a dokázat je aplikovat ve správnou chvíli správnému pacientovi se správným zadáním. Obsahem tohoto článku je seznámení se základními principy TDM, především farmakokinetickými základy, užívanými termíny, genezí doporučení, správnou aplikací metody a konečně s uplatněním výsledků v klinické praxi.
In the current era of evolving precision medicine, psychiatry as a field still does not sufficiently benefit from the expansion of technological opportunities. Yet, it has a tradition of pioneering therapeutic drug monitoring (TDM) in medicine and has developed some of the most comprehensive TDM guidelines among disciplines. However, its progressive development has brought with it some methodological problems that lead to the neglect of TDM in routine clinical practice on the one hand and its unnecessarily mechanical application on the other. The primary goal of TDM is not to achieve the „recommended“ blood concentration of a psychopharmaceutical, but to enable to find an individual drug regimen that will result in minimum risk and maximum benefit for the patient. To fully exploit TDM in clinical practice, it is important to understand the opportunities and risks of TDM and to be able to apply it at the right time to the right patient with the right task. The scope of this article is to introduce the basic principles of TDM, especially the pharmacokinetic basis, the terms used, the genesis of the recommendations, the correct application of the method and finally the application of the results in clinical practice.
- MeSH
- cesty eliminace léčiva MeSH
- farmakokinetika MeSH
- farmakologické účinky MeSH
- klinické laboratorní techniky metody MeSH
- léčivé přípravky analýza metabolismus MeSH
- lidé MeSH
- monitorování léčiv metody MeSH
- psychotropní léky * analýza farmakologie metabolismus MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- přehledy MeSH
- Publikační typ
- abstrakt z konference MeSH
Terapeutická adherence je nezbytnou podmínkou dlouhodobě úspěšné léčby řady závažných onemocnění, přesto zůstává u poloviny pacientů nízká. Mezi hlavní příčiny patří na jedné straně nedostatečné aktivní zapojení pacientů do léčby, ale na druhé straně také malá motivace poskytovatelů otázky adherence řešit. Předpokladem pro zlepšování adherence je možnost jejího adekvátního hodnocení, k čemuž bohužel nadále postrádáme univerzální a spolehlivé nástroje. Subjektivní metody staví na osobním odhadu adherence ze strany pacienta či poskytovatele péče, objektivní jsou založeny na průkazných informacích. V posledních letech dochází k častějšímu využití postupů založených na telemedicíně. Ty umožňují jednak sledovat terapeutickou adherenci pacientů, ale také intervenovat ve prospěch jejího zvyšování. Obsahem článku je krátké připomenutí principů posuzování a měření adherence a dále shrnutí nových technologic-kých nástrojů využívaných při její podpoře. Obojí je v době opakujících se plošných karanténních opatření a často pouze distančně poskytované péče aktuální více než dříve.
Therapeutic adherence is a necessary condition for the long-term successful treatment of many serious diseases, yet it remains low in half of the patients. The main reasons include insufficiently active patients' involvement in treatment on the one hand, but also the low motivation of providers to address adherence issues on the other hand. The possibility of its adequate evaluation is a precondition for improving adherence, unfortunately, we still lack universal and reliable tools. Subjective methods are based on personal assessment of adherence by the patient or caregiver, objective ones are based on conclusive information. In recent years, there has been a more frequent use of telemedicine-based practices. They enable to monitor patients' therapeutic adherence, but also to intervene in favour of its increase. The article contens a brief reminder of the principles of assessment and measurement of adherence and a summary of new technological tools used in its support. Both are relevant more than before at this time of recurrent global quarantine measures and related remote care.
- Publikační typ
- abstrakt z konference MeSH
