Souhrn: Neuroendokrinní onemocnění ovlivňují metabolizmus glukózy především prostřednictvím růstového hormonu a osy ACTH – glukokortikoidy. Aktivní akromegalie je spojena s diabetem ve 30–40 % případů a porušenou tolerancí glukózy až v 60 %. Terapie somatostatinovými analogy vede u některých nemocných ke zhoršení glukózové tolerance, zřejmě v důsledku poklesu funkce beta-buněk. Antagonista receptoru pro růstový hormon (pegvisomant) sekreci inzulinu netlumí a představuje optimální způsob konzervativní terapie u pacientů s akromegalií a diabetem. U nemocných s Cushingovým syndromem se manifestní diabetes vyvine v 10–20 % případů. Faktory, které predisponují ke vzniku diabetu, zahrnují pozitivní rodinnou anamnézu, vyšší věk, obezitu a vyšší jak denní, tak kumulativní dávku kortikoidů. Diabetes je zřetelně častější u nemocných s incidentalomy nadledviny v důsledku poměrně časté autonomní sekrece kortizolu. Hypopituitarizmus je zvláště u dětí spojen se zvýšenou citlivostí k inzulinu a může se manifestovat hypoglykemickými stavy nalačno. U dospělých osob s deficitem růstového hormonu prokázala naopak řada studií inzulinovou rezistenci. Zprávy o jejím ovlivnění substitucí jsou rozporuplné, většinou se po počátečním zhoršení mírně upravuje. V praxi není manifestace diabetu častá, ale u dětí a adolescentů léčených růstovým hormonem byla incidence diabetu 2. typu zvýšena 6krát.

Summary: Neuroendocrine disorders influence glucose metabolism via growth hormone and ACTH – cortisol axis. Active acromegaly is accompanied with diabetes in 30–40% of cases and impaired glucose tolerance is present in up to 60%. Some patients with acromegaly experience deterioration in glucose tolerance after the introduction of a somatostatin analogue, presumably indicative of impaired beta-cell function. Pegvisomant is an antagonist of the growth hormone receptor. It does not influence insulin secretion and represents an optimal conservative therapy for acromegalic patients with diabetes. In patients suffering with Cushing’s syndrome overt diabetes is present in 10–20% of cases. Factors that influence the development of diabetes are: positive family history, increasing age, obesity and both daily and cumulative corticosteroid dose. Diabetes is more common in patients with adrenal incidentalomas, presumably because of relatively common autonomous cortisol secretion. Hypopituitarism leads to increased insulin sensitivity and manifests with fasting hypoglycaemic states, especially in children. In adults several studies show that untreated GH deficiency is associated with insulin resistance. Data on changes with substitution are conflicting; after initial deterioration of insulin sensitivity an improvement is observed in most studies. Manifestation of diabetes mellitus is not common in adults; in children and adolescents receiving growth-hormone treatment the incidence of type 2 diabetes was six-fold higher.

2 interní klinika Lékařské fakulty UK a FN Hradec Králové

Diabetes in neuroendocrine disorders

Lit.: 54