N-acetylcysteín (ACC) je acetylovaný variant aminokyseliny L-cysteín a primárne sa používa ako špecifické antidotum pri predávkovaní paracetamolom. Ďalšie indikácie jeho aplikácie zahŕňajú prevenciu exacerbácie chronickej obštrukčnej choroby pľúc, zmiernenie príznakov chrípky, liečbu pľúcnej fibrózy, liečbu neplodnosti u pacientok so syndrómom polycystických ovárií rezistentným na klomifén, ďalej pri liečbe autizmu, Alzheimerovej choroby, bipolárnej afektívnej poruchy, schizofrénie, obsesívno-kompulzívnej poruchy a drogovej závislosti. Okrem toho ACC môže zohrávať úlohu aj ako chemoprevencia malignít, doplnok pri eradikácii Helicobacter pylori a pri profylaxii straty sluchu vyvolanej podávaním gentamicínu u hemodialyzovaných pacientov. Napriek určitej kontroverzii sa ACC odporúča aj na prevenciu poškodenia obličiek vyvolaného kontrastom počas zobrazovacích procedúr. Podľa súčasných odporúčaní sa ACC má profylaticky podať pred vyšetrením, resp. výkonom s použitím kontrastnej látky u pacientov, ktorý majú chronickú obličkovú chorobu a najmenej jedno z nasledujúceho: diabetes mellitus, srdcové zlyhávanie, vek viac ako 74 rokov, užívajú nefrotoxické liečivá, čaká ich perkutánna koronárna intervencia alebo objem kontrastnej látky, ktorá im má byť podaná, je viac ako 19 ml.
N-acetylcysteine (ACC) is an acetylated variant of the amino acid L-cysteine and is primarily used as a specific antidote for paracetamol overdose. Other indications for its application include prevention of exacerbation of chronic obstructive pulmonary disease, relief of flu symptoms, treatment of pulmonary fibrosis, treatment of infertility in patients with polycystic ovary syndrome resistant to clomiphene, moreover, in the treatment of autism, Alzheimer's disease, bipolar affective disorder, schizophrenia, obsessive-compulsive disorder and drug addiction. In addition, ACC may also play a role as a chemoprevention of malignancies, an adjunct in the eradication of Helicobacter pylori and in the prophylaxis of gentamicin-induced hearing loss in hemodialysis patients. Despite some controversy, ACC is also recommended for the prevention of contrast-induced renal injury during imaging procedures. According to current recommendations, ACC should be given prophylactically before the examination, or procedure with the use of contrast material in patients who have chronic kidney disease and at least one of the following: diabetes mellitus, heart failure, age over 74 years, are taking nephrotoxic drugs, are awaiting percutaneous coronary intervention, or the volume of contrast material to be administered, is more than 19 ml.
Vzácnou, ale závažnou komplikací léčby glifloziny je euglykemická ketoacidóza. Týká se téměř výlučně diabetiků 1. i 2. typu, u nediabetiků užívajících glifloziny se téměř nevyskytuje. Výraznější je riziko ketoacidózy v perioperačním období. Glifloziny by proto měly být 3–4 dny před plánovanou větší operací vysazeny. Před menší operací bez nutnosti lačnění lze glifloziny vynechat pouze den před operací a v den operace. U nechirurgických pacientů se zahájení i pokračování podávání gliflozinů během hospitalizace jeví jako bezpečné, pokud nejsou přítomny rizikové faktory, zejména protrahované lačnění. V případě intervencí spojených s lačněním, jako např. koloskopie či TAVI v celkové anestezii, je vhodné glifloziny 1–3 dny před intervencí vysadit. Při zjištění ketoacidózy je nutná její okamžitá léčba intravenózním inzulinem, až do vymizení ketolátek. Znovunasazení gliflozinů po léčbě ketoacidózy je bezpečné pouze v případě, že byl identifikován jednorázový odstranitelný rizikový faktor.
A rare but serious complication of the treatment with gliflozins is euglycemic ketoacidosis. It predominantly affects individuals with type 1 or type 2 diabetes. In non-diabetic patients taking gliflozin, the risk of ketoacidosis is minimal. The risk is more pronounced in the perioperative period. Therefore, gliflozin should be discontinued 3-4 days prior to the scheduled major surgery. In case of minor surgery without prolonged fasting, gliflozins can be discontinued only one day before and on the day of surgery. In non-surgical patients, the initiation and continuation of gliflozins during hospitalization appears to be safe, unless risk factors, especially prolonged fasting, are present. Prior to an interventional procedure requiring fasting, such as colonoscopy or TAVI under general anesthesia, it is recommended that gliflozins be discontinued 1-3 days ago. If ketoacidosis is diagnosed, immediate treatment with intravenous insulin is necessary until ketone bodies have dissipated. It is only safe to resume gliflozins after treatment of ketoacidosis if a removable risk factor has been identified.
Úrazy elektrickým proudem představují závažné zdravotní riziko s širokým spektrem následků, od téměř bezpříznakových stavů až po závažné život ohrožující komplikace. Tyto komplikace závisí na faktorech jako je napětí, proud, odpor tkání a délka expozice. Zásah elektrickým proudem vyžaduje multidisciplinární přístup zahrnující urgentní medicínu, interní medicínu a v některých případech popáleninovou a traumatologickou péči. Tento přehledový článek shrnuje současná doporučení pro diagnostiku a léčbu pacientů po zásahu elektrickým proudem, s důrazem na internistický pohled a řešení pacientů, kteří nejsou směrováni do popáleninových center.
Electrocution poses a serious health risk with a wide range of consequences, from mild to life-threatening complications. These effects depend on factors like voltage, current, tissue resistance, and duration of exposure. Electrocution injuries require a multidisciplinary approach involving emergency medicine, internal medicine, and, in some cases, burn and trauma care. This review summarizes current recommendations for diagnosing and treating patients after electrocution, with an emphasis on the role of the internist and the management of patients not directed to burn centers.
Sarkopenická obezita je charakterizovaná kombinací obezity a sarkopenie. Jedná se o jedinečný klinický stav, který se odlišuje od samotné obezity a sarkopenie. Tyto dva problémy se vzájemně výrazně potencují, a tím se maximalizuje jejich vliv na morbiditu a disabilitu. Sarkopenická obezita byla dosud identifikována pomocí různých definic a diagnostických kritérií, přičemž tato roztříštěnost měla negativní dopad na rozvoj strategií prevence a léčby sarkopenické obezity u seniorů. V roce 2022 Evropská společnost parenterální a enterální výživy (ESPEN) a Evropská společnost pro studium obezity (EASO) nově definovaly diagnostická kritéria sarkopenické obezity, která sjednocují doposud četné definice.
Sarcopenic obesity is characterized by the combination of obesity and sarcopenia, Sarcopenic obesity needs to be considered as a unique clinical condition, different from obesity or sarcopenia alone. These two problems significantly potentiate each other, thereby maximizing their impact on morbidity and disability. Until now, sarcopenic obesity has been identified using different definitions and diagnostic criteria, and this fragmentation has had a negative impact on the development of prevention and treatment strategies for sarcopenic obesity in the elderly. In 2022, the European Society for Parenteral and Enteral Nutrition (ESPEN) and the European Society for the Study of Obesity (EASO) redefined the diagnostic criteria for sarcopenic obesity, unifying the previously numerous definitions.
Přestože arteriální hypertenze patří mezi nejčastější onemocnění vyššího věku a je nepochybně odborná shoda o přínosu léčby v širokém věkovém rozmezí na snížení kardiovaskulárních příhod a celkové mortality, je léčba u starých pacientů spojena s řadou farmakologických rizik. Právě s ohledem na věk uvádějí současné guidelines pro management hypertenze Evropské společnosti pro hypertenzi dvě seniorská věková pásma (65–79 a více než 80 let), pro která jsou individuálně nastavena kritéria pro zahájení léčby i cílové hodnoty krevního tlaku. Bohužel pro seniory ve věku nad 80 a také nad 90 let není dost důkazů o efektivitě a bezpečnosti léčby antihypertenzivy. Při léčbě vycházíme z klinických studií provedených na populaci věkově mladší obvykle bez doprovodných komorbidit a funkčních omezení. V klinické praxi pro rozhodování o léčbě se řídíme nejen EBM doporučeními, ale u seniorů léčbu individualizujeme s ohledem komorbidity, fyzickou zdatnost a soběstačnost, kognitivní schopnosti, stupeň seniorské křehkosti a očekávanou dobu dožití. V článku shrnujeme poznatky o účinnosti a bezpečnosti antihypertenziv, měnícím se poměru přínos/riziko léčby, a také o možném využití kritérií potenciálně nevhodných antihypertenziv a lékových postupů i klinické doporučení pro vysazování (depreskripci) antihypertenziv avšak pouze u přísně indikovaných nemocných.
Arterial hypertension is one of the most common disorders in older people and there is undoubtedly professional agreement that antihypertensive treatment is beneficial in the wide range of older age for preventing cardiovascular events and reducing overall mortality. However, treatment in old age confers several pharmacological risks. The 2023 Guidelines on hypertension management of the European Society of Hypertension distinguish two age groups (65-79 and 80+years) for which separate criteria for treatment initiation and target blood pressure values are recommended. Unfortunately, there is a gap of evidence on effectiveness and safety of antihypertensives treatment in octogenarians and even less in nonagenarians. Therefore, treatment is based on clinical trials performed in younger populations usually without concomitant comorbidities and functional limitations. In clinical practice treatment decisions in old and very old patients are not exclusively based on EBM recommendations but also on other factors such as comorbidities, physical performance status and self-care, cognitive functioning and life expectancy which warrant individualized pharmacological treatment. The paper reviews current knowledge on changing benefit/risk ratio of antihypertensives in old and frail patients, suggests use of explicit criteria of potentially inappropriate antihypertensives in older persons and provides clinical recommendations for antihypertensives deprescribing but only in strictly eligible patients.
Naděje dožití se u pacientů s diabetem prodlužuje. Prevalence diabetu se zvyšuje s věkem. Nové třídy antidiabetik (glifloziny, inkretinová terapie, nová analoga inzulinu) jsou bezpečnější, mají minimálně srovnatelnou účinnost s běžnou léčbou, přinášejí navíc i pozitivní ovlivnění rizika manifestace pozdních komplikací diabetu. Využití jejich potenciálu pro léčbu seniorů s diabetem je přinosné zejména z hlediska bezpečnosti a prevence komplikací.
Life expectancy is increasing in patients with diabetes. The prevalence of diabetes increases with age. New classes of antidiabetics (gliflozins, incretin therapy, new insulin analogues) are safer, have at least comparable efficacy to conventional treatment, and also bring a positive impact on the risk of late complications of diabetes. The use of their potential for the treatment of elderly people with diabetes is particularly beneficial in terms of safety and prevention of complications.
Prevalence interních chorob zvyšující se s věkem je příčinou zvýšeného zastoupení seniorů mezi hospitalizovanými na lůžkách nechirurgických oborů. Nemoc, která je důvodem hospitalizace, u pacienta s diabetem obvykle rozkolísá glykemie. Řada vyšetřovacích metod vyžaduje přípravu se změnou příjmu a složení stravy, určitou dobu lačnění před výkonem či po něm. Toto vše zvyšuje riziko hypo/hyperglykemie. Ohrožuje zdraví i život pacienta. Prevencí je zejména frekventní monitorování glykemie. Přes pokročilý vývoj odběru a měření glykemie v kapilární krvi se jeví možnou pozitivní alternativou kontinuální měření glukózy senzorem. Proto jsme ihned po zprovoznění lůžek GIK využili možností, které nabízí Intermitentně skenované kontinuální měření glykemie (isCGM). Naše první zkušenosti s využitím isCGM u seniorů hospitalizovaných na GIK jsou velmi pozitivní. Při implementaci metody bylo překvapivým zjištěním, že ve vědecké literatuře není mnoho dostupných dat, která by hodnotila přínosy/rizika isCGM během běžné hospitalizace mimo JIP u pacientů vyžadujících časté monitorování glykemie.
The prevalence of internal diseases increasing with age is the reason for the increased number of seniors among those hospitalized in non-surgical beds. The disease that is the reason for hospitalization in a patient with diabetes usually fluctuates blood sugar. A number of examination methods require preparation with a change in intake and diet composition, a certain period of fasting before or after the procedure. All this increases the risk of hypo/hyperglycemia. It threatens the health and life of the patient. Prevention is especially frequent monitoring of blood glucose. Despite the advanced development of collection and measurement of glucose in capillary blood, continuous glucose measurement with a sensor appears to be a possible positive alternative. Therefore, immediately after the GIK beds were put into operation, we took advantage of the possibilities offered by Intermittently Scanned Continuous Glycemic Measurement (isCGM). Our first experiences with the use of isCGM in elderly patients hospitalized at GIK are very positive. When implementing the method, it was a surprising finding that there is not much data available in the scientific literature evaluating the benefits/risks of isCGM during routine non-ICU hospitalization in patients requiring frequent glycemic monitoring.
Fibrilace síní a arteriální hypertenze jsou častými diagnózami v interním lékařství a nezřídka se kombinují. Přítomnost arteriální hypertenze, zejména nedostatečně korigované, je rizikovým faktorem pro vznik samotné fibrilace síní, ale také faktorem progrese onemocnění a rizikovým faktorem pro neúspěch léčby fibrilace síní. Arteriální hypertenze rovněž zvyšuje riziko komplikací fibrilace síní, zejména tromboembolických příhod, a zvyšuje riziko krvácení při antikoagulační léčbě. Terapie fibrilace síní a arteriální hypertenze se v určitých bodech překrývá, v jiných doplňuje.
Atrial fibrillation and arterial hypertension are frequent diagnoses in internal medicine and are often combined. The presence of arterial hypertension, especially insufficiently corrected, is a risk factor for the occurrence of atrial fibrillation itself, but also a factor in the progression of the disease and a risk factor for the failure of atrial fibrillation rhythm control treatment. Arterial hypertension also increases the risk of complications of atrial fibrillation, especially thromboembolic events, and increases the risk of bleeding during anticoagulant treatment. The therapy of atrial fibrillation and arterial hypertension overlaps at certain points and complements at others.
Venózní tromboembolismus představuje stále závažný nejen medicínský, ale i sociálně ekonomický problém. Mnoho let dobře víme o riziku operačních výkonů a žilní trombózy, ale riziku v interních oborech se dlouho nevěnovala dostatečná pozornost. To se změnilo v posledních 25 letech s postupným vývojem i skórovacích systémů, které nám pomáhají iden tifikovat jedince, kteří potřebují farmakologickou prevenci. Jedním z nejvyužívanějších je Padovský skórovací systém. Nicméně vzhledem k množství rizikových faktorů a individuální variabilitě nemocných není jednoduché vždy postupovat jak medicínsky, tak ekonomicky správně.
Venous thromboembolism is still serious not only medical, but also social economic problem. For many decades we know about the risk of surgery for venous thromboembolism, but in hospitalized medical patients the awareness was underestimated. In the last 25 years the situation has been changed with the advance of scoring models, which can help us the identify individuals who need pharmacologic prophylaxis. The Padua prediction score is one of the most used. However, due to the amounts of risk factors, individual variability, it is not always easy to find correct recommendation not only from medical, but also economic point of view.
