Úvod: První klinické studie naznačily, že levokomorová stimulace (LVP) vede ke srovnatelnému zlepšení jako stimulace biventrikulární (BVP). Dlouhodobý efekt LVP a její vliv na komorovou dyssynchronii však nejsou dostatečně známy. Metodika: Pro vyloučení možného vlivu jizev po infarktu myokardu na aktivační sekvenci komor byla dlouhodobá účinnost LVP studována u souboru pacientů s idiopatickou dilatační kardiomyopatií. Do studie bylo zahrnuto 33 pacientů, kteří splňovali konvenční indikační kriteria k resynchronizační terapii a měli sinusový rytmus. Nemocní byli randomizováni k BVP nebo LVP. Hodnotili jsme dlouhodobé klinické a echokardiografické zlepšení v obou skupinách a ovlivnění stupně komorové dyssynchronie pod vlivem BVP a LVP v prvních 12 měsících terapie, a to v pravidelných 3 měsíčních intervalech. Výsledky: Vstupní klinické charakteristiky byly u obou skupin srovnatelné, kromě většího interventrikulárního zpoždění ve skupině BVP. Přestože došlo u obou studovaných skupin ke zlepšení třídy NYHA, LVP byla spojena s lepšími výsledky již od 3. měsíce terapie. U BVP byl patrný trend k postupnému zlepšování tolerance zátěže v čase. BVP i LVP vedly ke zmenšení end-diastolického rozměru LK, ale stupeň redukce byl větší u BVP. Naproti tomu LVEF vzrostla u obou skupin srovnatelně. Jak LVP, tak BVP prodloužily významně preejekční periodu pravé komory bez korespondující změny tohoto intervalu u komory levé. Výsledkem byla redukce interventrikulárního zpoždění. Na druhou stranu nevedl ani jeden stimulační režim k výraznějšímu ovlivnění intraventrikulární dyssynchronie hodnocené tkáňovými rychlostmi nebo k zásadnějšímu prodloužení diastolického plnícího času. Závěry: BVP i LVP vedou u nemocných se sinusovým rytmem ke srovnatelnému dlouhodobému klinickému zlepšení, trend k trvalému zvyšování tolerance zátěže a redukci end-diastolického rozměru LK je však více vyjádřen u BVP. Oba typy stimulace vedou k významné interventrikulární resynchronizaci.

Introduction: First studies suggested that single-site left-ventricular pacing (LVP) results in acute hemodynamic benefit that is comparable to biventricular pacing (BVP). However, the long-term effects of LVP and its influence on ventricular dyssynchrony are still not well known. Methods: In order to avoid the influence of post-infarction scar on ventricular activation, this issue was studied in patients with idiopathic dilated cardiomyopathy only. Total of 27 patients with DCM and conventional indication for CRT were included in the study. They were randomized to either BV or LVP, and their clinical and echocardiographic outcomes were studied every 3 months during the first year of CRT. Results: The baseline characteristics were comparable between groups except larger interventricular delay in BVP group. Although both BVP and LVP were associated with improvement in NYHA class, LVP was superior to BVP since the third months of therapy. There was a trend towards sustained improvement in exercise capacity during the time in BVP. Both BVP and LVP led to a significant reduction of LV end-diastolic diameter, but the improvement was greater in BVP group. However, ejection fraction increased similarly in both groups. Both, BVP and LVP cause significant prolongation of the right-ventricular preejection period without corresponding change of the same interval in the left ventricle, thus reducing interventricular dyssynchrony. On the other hand, neither of the pacing modes changed significantly the degree of intraventricular dyssynchrony as assessed by tissue velocities or the ventricular filling time. Conclusions: Both BVP and LVP lead to comparable clinical improvement. However, trend towards a progressive improvement of exercise capacity and reduction of left-ventricular size is visible during BVP. Both pacing modes reduce interventricular dyssynchrony in patients with idiopathic dilated cardiomyopathy.

Klinika kardiologie Institut klinické a experimentální medicíny Praha

Left-ventricular pacing – an alternative of cardiac resynchronization therapy?

25