Nezkrotné divoké býlí… Miroslava Huptycha znám od sedmdesátých let, kdy psal básničky a pracoval v nemocnici na pitevně. Byl touto profesí mezi mladými adepty umění samozřejmě populární. Jeho posmutnělý výraz v obličeji jsem si vždycky vysvětloval právě zkušeností z nemocnice, kde život často přestoupí za nevratnou hranici. Miroslava již tehdy lákala jiná podoba poezie. Vystřihoval obrázky, aby je zase slepil do nového významu. Koláže měly vždy vtip a myšlenku, ale pro mě byly především nostalgickým snem, výtvarnou básní. Když jsem viděl jeho poslední práce tvořené pomocí digitální techniky a počítače, pomůcek, které nasazují fantazii doslova křídla, napadlo mě, že právě tyto hravé výtvarné sny s tajemstvím by mohly otevřít první číslo našeho časopisu. Při jeho přípravě a vybírání nejvhodnějších koláží vznikl i tento rozhovor.