Hypertrofické a keloidní jizvy lze definovat jako odchylky od typického hojení ran. Anabolické a katabolické procesy v ráně s fyziologickým hojením dosáhnou rovnováhy přibližně za 6–8 týdnů po původním poranění. V této fázi hojení rány je pevnost jizvy přibližně 30–40 %. S vyzráváním jizvy v čase se pevnost jizvy v tahu zvyšuje v důsledku postupného zesíťování kolagenních vláken příčnými vazbami. Pokud dojde k poruše rovnováhy mezi anabolickou a katabolickou fází tvorby jizvy, vytváří se větší množství kolagenu, které není degradováno, a jizva roste ve všech směrech. Taková jizva se pak vyvyšuje nad kožní povrch a zůstává více prokrvená. Nadměrné množství fibrózní tkáně je označováno termínem hypertrofická a keloidní jizva. Přesný mechanismus vzniku hypertrofických a keloidních jizev nebyl dosud objasněn. Nicméně zvýšená prevalence keloidních jizev u osob se zvýšenou kožní pigmentací podporuje význam genetické podstaty, nebo alespoň genetické souvislosti tohoto výsledného stavu hojení kůže. Primární příčinou vzniku hypertrofické či keloidní jizvy jsou traumata kůže – jak fyzikální (např. propíchnutí ušního lalůčku, chirurgický výkon), tak patologická (např. akné, plané neštovice). Ke tvorbě hypertrofických a keloidních jizev může přispět také přítomnost cizích látek, infekce, hematomu nebo zvýšeného napětí kůže v místě sutury rány. V literatuře byly popsány i případy spontánního vzniku keloidních jizev. Keloidní jizvy postihují pouze člověka. Byly popsány oba typy dědičnosti – jak dominantní, tak recesivní – a asociace keloidních jizev s HLA-B14, HLA-B21, HLA-Bw16, HLA-Bw35, HLA-DR5, HLA-DQw3 či krevní skupinou A. Nejvyšší incidence keloidních jizev je u osob ve věku od 10 do 30 let, postižena bývají obě pohlaví stejně. Keloidní jizvy jsou častější u etnika s vyšším fototypem, jedinci bílé rasy bývají postiženi méně často.

Kožní oddělení Fakultní nemocnice Ostrava

Lit.: 18