Syndrom hyperaktivního měchýře (OAB – overactive bladder) je časté chronické onemocnění, které negativně ovlivňuje kvalitu života pacientů. V jeho léčbě jsou indikována antimuskarinika, nicméně adherence k této terapii je celkově nízká. Mezi příčiny, jež pacienty nejčastěji vedou k přerušení léčby, patří subjektivně vnímaná nedostatečná účinnost nebo výskyt nežádoucích účinků (NÚ), především suchosti v ústech. Suchost v ústech se objevuje ze všech schválených antimuskarinik nejčastěji při léčbě oxybutyninem, nicméně dle mnohých guidelines je v 1. linii léčby OAB doporučen právě tento lék. Další možnou alternativu v léčbě OAB představuje solifenacin, kompetitivní agonista muskarinových receptorů. Ve studiích in vitro byla zaznamenána 3,6násobně vyšší selektivita solifenacinu k muskarinovým receptorům v močovém měchýři ve srovnání s receptory ve slinných žlázách, ve studiích in vivo byla selektivita k muskarinovým receptorům v močovém měchýři až 6,5násobně vyšší. Oxybutynin však podobnou selektivitu nevykazuje, což koresponduje s jeho horší snášenlivostí: v klinických studiích udávalo při léčbě oxybutyninem suchost v ústech až 86 % pacientů, při podávání solifenacinu pouze 10,9 %. Bezpečnostní profil oxybutyninu a solifenacinu však dosud nebyl přímo porovnán.

Komentář ke studii [Snášenlivost solifenacinu ve srovnání s oxybutyninem v léčbě hyperaktivního měchýře - studie VECTOR].

Lit.: 1