Chování, které přináší okamžité uspokojení, má tendenci být opakováno. Při častém opakování se pak z dlouhodobého hlediska stává zvykem či návykem i navzdory tomu, má-li negativní následky. V posledních desetiletích je v psychiatrické literatuře trend rozšířit pojem závislost z látkových závislostí i na behaviorální (nelátkové) závislosti. Tento trend je mimo jiné reflektován i v nedávno vydané DSM-5 a v připravované MKN-11. Důvodem pro společnou klasifikaci těchto poruch je skutečnost, že sdílejí některé společné znaky, které lze rozdělit do čtyř základních oblastí: genetické, neurobiologické, osobnostní a klinické charakteristiky. Zároveň vykazují vysokou míru vzájemné komorbidity, přibližně u třetiny až poloviny osob trpících některou nelátkovou závislostí je také diagnostikována jiná látková či nelátková závislost. V rámci terapie behaviorálních závislostí se využívají podobné postupy jako v rámci léčby látkových závislostí. Nejvýraznější rozdíl v léčbě látkových a behaviorálních závislostí je ve stanovení cíle léčby v podobě kontrolovaného užívání, protože s výjimkou patologického hráčství jde často o aktivity, které jsou běžné a někdy i životně důležité, a proto není zcela možné si za léčebný cíl zvolit úplnou abstinenci. Hledání podobností autoři uzavírají tvrzením, že lidé se stávají závislými nepřímo na droze či určitém chování, ale na prožitcích, které jsou jimi vyvolány, a ty jsou v mnoha ohledech totožné. Zdá se, že existuje pouze jedna závislost, kterou lze v chování generalizovat jako dysharmonii, redukci sebe sama na jediný princip, kdy štěstí pramení pouze z uspokojování jediné potřeby, z určitého chování či vztahování se k nějakému objektu, které dává zapomenout na starosti.

Behavior that brings instant gratification tends to be repeated. Despite its negative effects, frequent repetition in the long run becomes a habit or addiction. In recent decades there is the trend to extend the term substance addiction to behavioral (non-substance) addiction in the psychiatric literature. This trend is also reflected among other things in the recently released DSM-5 and the upcoming ICD-11th. The reason for the common classification of these addiction groups is the fact that they share some common features which can be divided into four basic areas: genetic, neurobiological, personality and clinical characteristics, as well as high common comorbidity (approximately one third to one half of people suffering from behavioral addiction show symptoms of substance addiction). In the treatment of behavioral addictions are used similar interventions as in the case of substance addictions. One fundamental difference is in the goal of therapy. With the exception of pathological gambling behavioral addictions are often activities that are common and sometimes vital, so it is not entirely possible to choose a therapeutic target of total abstinence. Finding similarities authors conclude that people become addicted not directly to some substance or to particular behavior, but to experiences, to which they lead to, and which are in many respects identical. It seems that there is only one addiction that can be generalized as a disharmony, reducing itself to a single principle, under which happiness comes only from satisfying one need, a certain behavior or of relating to an object that makes forget the worries.

Klinika adiktologie 1 lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Praha

Behavioural addiction: classification, phenomenology, prevalence and therapy

Literatura