Základní léčba chronického srdečního selhání spočívá v podávání diuretik, inhibitorů angiotensin konvertujícího enzymu (ACE), beta-blokátorů a blokátorů mineralokortikoidních receptorů. U pacientů s trvalým sinusovým rytmem a srdeční frekvencí > 70/min by se měl přidat ivabradin. Ukazuje se, že léčba beta-blokátory má příznivý vliv pouze na prognózu pacientů se sinusovým rytmem, nikoli s fibrilací síní. Tento nález souvisí se vztahem mezi srdeční frekvencí a kardiovaskulárním rizikem, který může být při arytmii odlišný. Účinky eplerenonu a spironolactonu se významně neliší; obě léčiva příznivě ovlivňují celé spektrum rizik u pacientů se stabilním srdečním selháním. Zpomalení srdeční frekvence ivabradinem je průkazné také při analýze podskupin pacientů se zvláště vysokým rizikem (pokročilý věk, velmi závažné srdeční selhání, chronická obstrukční plicní nemoc, chronické selhání ledvin). Aliskiren nesnížil úmrtnost z kardiovaskulárních příčin ani četnost rehospitalizací u pacientů se srdečním selháním, které vzniklo krátce po propuštění z nemocnice. U pacientů se srdečním selháním přichází v úvahu léčba železem, ale není vhodný erythro poetin. Nová klinická studie poprvé prokázala, že restrikce sodíku a vody může zlepšit funkční skupinu podle NYHA a snížit četnost hospitalizací. Léčba warfarinem nemění prognózu pacientů s chronickým srdečním selháním, kteří mají sinusový rytmus. Nová perorální antikoagulancia představují důležitou alternativu antagonistů vitaminu K. Léčba inhibitory ACE, sartany, beta-blokátory, inhibitorem fosfodiesterázy 5 sildenafilem ani blokátorem aldosteronu spironolactonem nezlepšila u pacientů se srdečním selháním a zachovanou ejekční frakcí toleranci zátěže, ani neovlivnila kardiovaskulární cílové ukazatele.

Die Basistherapie beinhaltet Diuretika, ACE-Hemmer, Betablocker und MRA. Bei erhaltenem Sinusrhythmus und einer Herzfrequenz über 70/min sollte Ivabradin ergänzt werden. Die Betablockertherapie ist offensichtlich nur bei Patienten mit Sinusrhythmus, nicht aber bei Patienten mit Vorhofflimmern prognostisch wirksam. Dies hängt mit der Frequenz-Risikobeziehung zusammen, die in beiden Situationen anders sein kann. Eplerenon unterscheidet sich nicht signifikant von Spironolacton und ist über den gesamten Risikobereich der stabilen Herzinsuffizienz wirksam. Die Herzfrequenzsenkung mit Ivabradin ist auch bei Subgruppenanalysen von Patienten mit besonderem Risiko (Alter, schwerste Herzinsuffizienz, chronisch obstruktive Lungenerkrankung, chronische Niereninsuffizienz) nachweisbar. Aliskiren zeigt bei Herzinsuffizienz unmittelbar nach Entlassung aus dem Krankenhaus bei vorangegangener Dekompensation keine Verbesserung der kardiovaskulären Sterblichkeit oder Rehospitalisierungsrate. Bei Herzinsuffizienz ist eine Eisentherapie und nicht eine Erythropoietintherapie als Therapieoption zu empfehlen. Erstmalig konnte gezeigt werden, dass eine Natrium- und Wasserrestriktion zu einer Verbesserung der NYHA-Klasse und Hospitalisierungsrate führt. Die Gabe von Warfarin bei Patienten im Sinusrhythmus mit Herzinsuffizienz ändert nicht die Prognose. NOAC sind eine wichtige Alternative zu Vitamin-K-Antagonisten. Bei Herzinsuffizienz mit erhaltener Ejektionsfraktion war weder ein ACE-Hemmer, Sartan, Betablocker, Phosphodiesterase -5-Inhibitor (Sildenafil) noch die Gabe von einem MRA (Spironolacton) mit einer Verbesserung der Belastbarkeit bzw. der Verminderung kardiovaskulärer Endpunkte vergesellschaftet.

Klinik für Innere Medizin 3 Kardiologie Angiologie und internistische Intensivmedizin Universitätsklinikum des Saariandes Homburg Saar

Krupička, Jan. Chronické a akutní srdeční selhání. Nové poznatky a studie z uplynulého roku - komentář. 2015.

Literatura