Amlodipin řadíme do skupiny derivátů dihydropyridinu, který zabraňuje vstupu kalciových iontů přes pomalé kalciové kanály do hladkých svalových buněk v periferních a koronárních cévách, čímž vzniká významná vasodilatace. Krátkodobé i dlouhodobé klinické studie prokázaly účinnost amlodipinu jako antianginozního preparátu u pacientů se stabilní anginou pectoris a jako antihypertenziva u pacientů s lehkou a středně těžkou hypertenzní chorobou. Z malých srovnávacích studií je zřejmé, že amlodipin je alespoň stejně učinný jako „standardní“ preparáty jako jsou atenolol, verapamil, hydrochlorothiazid nebo captopril k léčbě esenciální hypertenze a diltiazem nebo nadolol k léčbě anginy pectoris. Amlodipin je dobře tolerován, má minimum nežádoucích učinků, které jsou známy při terapii jinými kardiovaskulárními preparáty (negativní vliv na lipidové spektrum, převodní poruchy, posturální hypotenze). Nejčastějšími nežádoucími učinky spojenými s terapií amlodipinem jsou edem a flush, které jsou vyjádřením vasodilatačního potenciálu amlodipinu, bývají však pouze málo vyjádřené. Amlodipin je užitečnou terapeutickou alternativou pro pacienty s arteriální hypertenzí a chronickou stabilní anginou pectoris s velmi dobrou snášenlivostí.

1 interní oddělení Nemocnice Na Františku s poliklinikou Praha

Literatura