Úvod: Klinický účinek rutinní kyslíkové terapie u pacientů s podezřením na akutní infarkt myokardu, kteří nemají počáteční hypoxemii, je nejistý. Metodika: V této randomizované klinické studii byly použity celostátní švédské registry pro zařazení pacientů a sběr dat. Pacienti s podezřením na infarkt myokardu a se saturací krve kyslíkem ≥ 90 % byli náhodně zařazeni buď do větve, která dostávala přes otevřenou obličejovou masku 6 l kyslíku/min po dobu 6-12 hod, nebo do větve, která dostávala okolní vzduch. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 6 629 pacientů. Střední doba trvání kyslíkové terapie byla 11,6 hod a medián saturace na konci léčebného období byl 99 % u pacientů na kyslíku a 97 % u pacientů zařazených do skupiny, která dostávala okolní vzduch. Hypoxemie se vyvinula u 62 pacientů (1,9 %) v kyslíkové skupině ve srovnání s 254 pacienty (7,7 %) ve skupině s okolním vzduchem. Medián nejvyšší hladiny troponinu v průběhu hospitalizace byl 946,5 ng/l v kyslíkové skupině a 983,0 ng/l ve skupině okolního vzduchu. Primární endpoint, úmrtí z jakékoli příčiny do 1 roku po randomizaci, se vyskytl u 5,0 % pacientů (166 z 3 311) v kyslíkové skupině a u 5,1 % pacientů (168 z 3 318) ve skupině okolního vzduchu (HR 0,97; 95% CI 0,79 - 1,21; p = 0,80). K rehospitalizaci pro infarkt myokardu do 1 roku došlo u 126 pacientů (3,8 %) na kyslíku a u 111 pacientů (3,3 %) na okolním vzduchu (HR 1,13; 95% CI 0,88 - 1,46; p = 0,33). Výsledky byly konzistentní ve všech předdefinovaných podskupinách. Závěr: Rutinní použití kyslíku u pacientů s podezřením na infarkt myokardu, kteří neměli hypoxemii, nevedlo k poklesu roční mortality ze všech příčin.

Background: The clinical effect of routine oxygen therapy in patients with suspected acute myocardial infarction without hypoxemia at baseline is uncertain. Methods: In this registry-based randomized clinical trial, we used nationwide Swedish registries for patient enrolment and data collection. Patients with suspected myocardial infarction and an oxygen saturation of 90% or higher were randomly assigned to receive either supplemental oxygen (6 litre per minute for 6 to 12 hours, delivered through an open face mask) or ambient air. Results: A total of 6,629 patients were enrolled. The median duration of oxygen therapy was 11.6 hours, and the median oxygen saturation at the end of the treatment period was 99% among patients assigned to oxygen and 97% among patients assigned to ambient air. Hypoxemia developed in 62 patients (1.9%) in the oxygen group, as compared with 254 patients (7.7%) in the ambient-air group. The median of the highest troponin level during hospitalization was 946.5 ng per litre in the oxygen group and 983.0 ng per litre in the ambient-air group. The primary end point of death from any cause within 1 year after randomization occurred in 5.0% of patients (166 of 3,311) assigned to oxygen and in 5.1% of patients (168 of 3,318) assigned to ambient air (HR 0.97; 95% CI 0.79 - 1.21; P = 0.80). Re-hospitalization with myocardial infarction within 1 year occurred in 126 patients (3.8%) assigned to oxygen and in 111 patients (3.3%) assigned to ambient air (HR 1.13; 95% CI 0.88 - 1.46; P = 0.33). The results were consistent across all predefined subgroups. Conclusions: Routine use of supplemental oxygen in patients with suspected myocardial infarction without hypoxemia was not found to reduce 1-year all-cause mortality.

Interní kardiologická klinika LF MU a FN Brno Mezinárodní centrum klinického výzkumu FN u sv Anny v Brně

Oxygen therapy for suspected acute myocardial infarction – DETO2X-AMI