Srdeční selhání se sníženou ejekční frakcí je přes veškeré pokroky v léčbě stále spojeno s nepříznivou prognózou. Předpokládá se, že v patogenezi tohoto onemocnění se významně uplatňuje neurohumorální aktivace, zahrnující i zvýšenou aktivitu sympatického nervového systému. Bylo proto navrženo několik postupů tzv. neuromodulační léčby, která má za cíl přímým zásahem do vegetativního nervového systému příznivě ovlivnit reziduální autonomní nerovnováhu. Hlavními testovanými metodami neuromodulace u srdečního selhání jsou míšní, vagová a baroreceptorová stimulace. Zatímco v preklinickém zkoušení na velkých savcích tyto metody prokázaly příznivý vliv na reverzní remodelaci levé komory, výskyt maligních arytmií, hladinu natriuretických peptidů, autonomní regulaci, známky zánětu a v případě baroreceptorové stimulace i přežití, větší randomizované klinické studie k translaci slibných experimentálních výsledků nevedly. Důvody mohou být multifaktoriální.

The prognosis of heart failure with reduced ejection fraction remains poor. Neurohumoral activation, including increased cardiac sympathetic nerve activity, plays an important role in the pathogenesis as well as disease progression. Recently, several neuromodulation strategies have been proposed that aim to directly affect the residual autonomic imbalance. Spinal cord stimulation, vagal nerve stimulation and baroreceptor stimulation are the main representatives of neuromodulation tested in heart failure. Whereas in preclinical studies these neuromodulation strategies have proven a favorable effect on the left ventricular reverse remodeling, malignant arrhythmias burden, natriuretic peptide level, autonomic balance, inflammatory markers or even survival in case of baroreceptor stimulation, randomized clinical trials have failed to prove any substantial benefit. The reasons for translational failure may be multifactorial.

Kardiologické oddělení Nemocnice Na Homolce Praha

Neuromodulation in heart failure

Literatura