Východisko. Do současné doby byly k provádění peritoneální dialýzy užívány téměř výhradně dialyzační roztoky, ve kterých se jako osmotické činidlo uplatňovala glukóza. Použití těchto roztoků s sebou nese problémy s dostatečným odstraňováním tekutin z organizmu a je rovněž spojeno s nežádoucími metabolickými účinky. Proto se hledají alternativní osmotická agens. Dialyzační roztok s polymerem glukózy icodextrinem generuje ultrafiltraci na principu koloidní osmózy. Cílem studie bylo zjistit vliv podání icodextrinového dialyzačního roztoku na velikost ultrafiltrace a vybrané metabolické parametry nemocných léčených kontinuální ambulantní peritoneální dialýzou. Metody a výsledky. Bylo sledováno 9 nemocných, u kterých byl glukózový roztok při noční výměně nahražen icodextrinovým. Kontrolní soubor 9 nemocných užíval glukózový roztok při všech výměnách. Před podáním icodextrinu (čas 0) a dále v měsíčních intervalech (čas 1, 2, 3) a za 1 měsíc po ukončení studie (čas 4) byla změřena ultrafiltrace z nočního vaku, krevní tlak a sérové koncentrace maltózy, leptinu, inzulínu a lipidů. Výsledky. U nemocných léčených icodextrinem se ultrafiltrace zvýšila oproti času 0 z 246,5±60,5 ml (aritm. průměr ± SEM) na 593,1±87,4 ml, p<0,01 v čase 1; na 548±67 ml, p<0,05 v čase 2 a na 586,7±58,8 ml, p<0,01 v čase 3. Podání icodextrinu bylo spojeno se vzestupem maltózy z 0,02±0,01 g/l v čase 0 na 0,1±0,1 g/l, p<0,01 v čase 1; na 1,0±0,09 g/l, p<0,01 v čase 2 a na 1,1±0,09 g/l, p<0,01 v čase 3 s poklesem na nulové hodnoty v čase 4 (NS). Po aplikaci icodextrinu došlo k poklesu leptinémie z 34,6±17,2 ng/ml v čase 0 na 21,7±8,9 ng/ml, p<0,05, v čase 1; na 21,4±9,5 ng/ml, p<0,05, v čase 2 na 15,9±24,1 g/ml, p<0,05, v čase 4. Koncentrace in zulínu a lipidů nebyly ovlivněny. V kontrolním souboru se žádné ze sledovaných parametrů neměnily. Nemocní léčení icodextrinem omezili antihypertenzivní medikaci, ale nikoliv statisticky významně. Závěr. Podání icodextrinu významně zvyšuje ultrafiltraci a dává tak předpoklad pro účinnou kontrolu stavu hydratace, aniž by bylo nutno užít dialyzační roztoky s vysokou koncentrací glukózy. Aplikace dialyzačního roztoku na bázi polymeru glukózy je spojena s významným, ale reverzibilním vzestupem maltózy v séru. Pokles leptinu může ukazovat na snížení tělesného tuku po nahrazení glukózových roztoků icodextrinem nebo na zvýšenou eliminaci leptinu v důsledku zvýšení konvektivního transportu navozeného ultrafiltrací.
Background. To date, peritoneal dialysis has been performed almost exclusively using dialysis solutions containing glucose as the osmotic agent. Use of these solutions is fraught with problems regarding adequate fluid removal from the body and is also associated with undesirable metabolic effects; hence the search for alternative osmotic agents. A dialysis solution with the glucose polymer icodextrin generates ultrafiltration on the principle of colloidal osmosis. The aim of the study was to establish the effect of icodextrin-base dialysis solution on the magnitude of ultrafiltration and evaluate selected metabolic parameters of patients treated by ambulatory peritoneal dialysis. Methods and Results. A total of 9 patients whose glucose-based solution was replaced by an icodextrin-based solution during the night-time exchange were evaluated. A control group of 9 patients used glucose-solution during all exchanges. Night-time bag ultrafiltration, blood pressure, and the serum levels of lipids, insulin, leptin, maltose, and amylase were determined before icodextrin administration (time 0), at one-month intervals (time 1, 2, 3), and one month after study completion (time 4). In icodextrin-treated patients, ultrafiltration rose from 246.5±60.5 ml (mean ± SEM) at time 0 to 593.1±87.4 ml; p<0,01, at time 1, to 547±67 ml; p<0.05, at time 2, and to 586.7±58.8 ml; p<0.01, at time 3, the icodextrin administration led to a rise in maltose from 0.02±0.01 g/l at time 0 to 0.1±0.1 g/l; p<0.01, at time 1, to 1.0±0.09 g/l; p<0.01, at time 2, and to 1.1±0.09 g/l; p< 0.01, at time 3, with a fall to zero values at time 4 (NS). Icodextrin administration was followed by a decrease in leptinemia from 34.6±17.2 ng/ml at time 0 to 21.7±8.9 ng/ml; p<0.05, at time 1, to 21.4±9.5 ng/ml; p<0.05, at time 2, and to 15.9±24.1 ng/ml; p<0.05 at time 4. Insulin and lipid levels were not affected. There was no change in the above parameters in the control group. Icodextrin-treated patients reduced their antihypertensive medication, but not statistically significantly. Conclusion. Icodextrin administration significantly increase ultrafiltration thus providing for effective control of hydration status without the need for high-level glucose-based dialysis solutions. The use of a glucose polymer-based dialysis solution is associated with a significant yet reversible rise in serum maltose. The decrease in leptin may signal a reduction in body weight after replacing glucose in dialysis solutions with icodextrin, or enhanced rates of leptin elimination as a result of ultrafiltration-induced convective transport.
