JavaScript is NOT enabled !

Please enable JavaScript.

* Show help

Reset

MeSH: Fracture Fixation, Internal-utilization

91 hits in Medvik Filters

Article

XXXVIII. Červeňanského dni v Bratislavě [XXXVIII. Červeňanského days in Bratislava]

Karpaš, Karel, 1944-
Author Authority

Ortopedie. 2018 ; 12 (3) : 136-137.

Ortopedie (Praha)
ISSN 1802-1727
Medvik
Source

Online article

Suprakondylická zlomenina humeru u dětí
[Supracondylar fracture of the humerus in childhood]

Havránek, Petr, 1951-
Author Authority Klinika dětské chirurgie a traumatologie 3. LF Univerzity Karlovy a Thomayerovy nemocnice
Pešl, Tomáš, 1959-
Author Authority Klinika dětské chirurgie a traumatologie 3. LF Univerzity Karlovy a Thomayerovy nemocnice
Hendrych, Jan
Author Authority Klinika dětské chirurgie a traumatologie 3. LF Univerzity Karlovy a Thomayerovy nemocnice
Kučerová, Mária
Author Kučerová, Mária Klinika dětské chirurgie a traumatologie 3. LF Univerzity Karlovy a Thomayerovy nemocnice

Rozhledy v chirurgii. 2018 ; 97 (3) : 122-127.

ISSN 0035-9351
Medvik
Source

Úvod: Suprakondylickou zlomeninu humeru lze považovat za nejzávažnější zlomeninu dětského věku. Problematika její diagnostiky, léčby, jejích komplikací a následků zatím není dořešena, svědčí o tom velké množství mnohdy rozporných literárních názorů. Cílem je zhodnocení současného diagnostického a léčebného přístupu na základě vlastních zkušeností. Metody: Autoři léčili v roce 2016 celkem 2847 dětí se zlomeninami, z toho bylo 275 pacientů se suprakondylickou zlomeninou (9,66 %). Ke klasifikaci používali vlastní anatomické schéma. Dislokaci úlomků hodnotili podle třístupňové škály. Výsledky: Z 275 suprakondylických zlomenin bylo 93 léčeno konzervativně (33,8 %), 182 (66,2 %) operováno. Metodou volby byla zavřená repozice úlomků pod RTG zesilovačem a miniinvazivní perkutánní osteosyntéza Kirschnerovými dráty. V 90 % byla stabilizace provedena zkříženě zavedenými dráty, v 9,9 % byly dráty zavedeny pouze z radiální strany. V 70,9 % byly dráty zanořeny pod kůži a v 29,1 % ponechány vyčnívat z kůže. U 13,5 % byly zaznamenány neurologické léze. Celkem 82,9 % dětí se zhojilo bez následků. Závěr: Suprakondylickou zlomeninu humeru u dětí je vhodné u komplikovaných případů léčit v centrech dětské traumatologie. Klasifikace musí být podrobnější než dosud paušálně užívané. Metodou volby léčby je zavřená repozice s perkutánní stabilizací K-dráty. Akutní neurologické a vaskulární komplikace zlomeniny lze v naprosté většině případů po ošetření zlomeniny léčit konzervativně.

Introduction: Supracondylar fracture of the humerus can be considered the most serious fracture in childhood. Problems with its diagnostics and treatment as well as its complications and sequels have not been fully solved yet. That is evidenced by a large amount of articles with frequently inconsistent conclusions. The aim is to evaluate contemporary diagnostic and therapeutic approach based on our own clinical experience. Methods: A total of 2847 children with skeletal injury were treated by the authors during the year 2016. Two hundred and seventy-five of them suffered from supracondylar fracture of the humerus (9.66%). All the fractures were classified using the authors’ own scheme. Fragment displacement was evaluated according to a three-degree scale. Results: Ninety-three of 275 supracondylar fractures were treated non-operatively (33.8%) and 182 by surgery (66.2%). Closed reduction and percutaneous pinning by K-wires under X-ray (C-arm) control was the method of choice. Crossed K-wires were used in 90% and in 9.9% two K-wires were inserted laterally only. In 70.9%, pins were buried and in 29.1 % unburied pins were used. Neurological lesions were noted in 13.5%. A total of 82.9% of children were healed without any sequels. Conclusion: Supracondylar fracture of the humerus in children should be managed in pediatric trauma centers, especially in more complicated cases. Fracture classification needs to be more detailed than those commonly used so far. Closed reduction and percutaneous pinning is the method of choice. Acute neurological and/or vascular complications can be managed in an overwhelming majority of cases, after fragment fixation, non-surgically.

Keywords
suprakondylická zlomenina,
MeSH
Child MeSH
Humeral Fractures * diagnosis surgery therapy MeSH
Shoulder Fractures diagnosis surgery therapy MeSH
Conservative Treatment utilization MeSH
Bone Wires utilization MeSH
Humans MeSH
Retrospective Studies MeSH
Fracture Fixation, Internal methods utilization MeSH
Check Tag
Child MeSH
Humans MeSH

Conference paper

Zlomeniny distálního radia

Diagnostika a léčba nejčastějších osteoporotických zlomenin. 2016 ; () : 24-31.

ISBN 978-80-246-3517-0
Medvik
Source

Article

Vazivová poškození karpu po zlomeninách distálního radia
[Ligamentous injuries to the carpus after distal radius fractures]

Ortopedie. 2015 ; 9 (3) : 125-130.

Ortopedie (Praha)
ISSN 1802-1727
Medvik
Source

Úvod: S rozvojem stabilní osteosyntézy zlomenin distálního radia se v současné době setkáváme s následky, které jsme před touto érou nepoznali. Po rozcvičení se často vyskytují nestability zápěstí, které je třeba následně řešit. Nejčastější z nich je skafolunátní (SL) nestabilita. Autoři práce se zaměřili na to, zda jsou tyto nestability častější v nějaké věkové skupině, zda jsou závislé na typu zlomeniny a zda je možné je nějakým způsobem prokázat na běžném pracovišti při osteosyntéze distálního radia. Soubor: Soubor pacientů obsahuje celkem 42 zápěstí, u kterých byla provedena stabilní osteosyntéza distálního radia s možností okamžité rehabilitace a u nichž pro následné obtíže byla zjištěna skafolunátní nestabilita zápěstí. U pacientů byl sledován věk, ve kterém se úraz stal. Retrospektivně byly vyhodnoceny úrazové rtg snímky, kdy byl hodnocen typ zlomeniny podle AO klasifikace. Podle Fernandezovy klasifikace bylo určeno, zda byla patrná SL nestabilita. Dále byly zhodnoceny rtg snímky po 6 týdnech od osteosyntézy a posuzováno, zda byla u nich SL nestabilita patrná. U všech pacientů byla provedena v jedné době artroskopie, kde se hodnotil typ nestability zápěstí podle Geisslerovy klasifikace a ošetření SL vazu. Na závěr se sledovaly typy operací, které bylo třeba provést k rekonstrukci SL nestability. Výsledky: Výsledky ukazují, že se skafolunátní nestabilita vyskytla nejčastěji u pacientů mezi 20-40 roky. Při hodnocení typů nestabilit podle AO klasifikace byl výskyt u typu B1 v 17 %, u typu C1 ve 14 %, u typu C2 v 19 % a u typu C3 ve 29 %. Pokud byl sledován výskyt skafolunátní nestability v závislosti na typu zlomeniny klasifikace podle Fernandeze, byl maximální výskyt u typu III (43 %) a následně typu IV (19 %) a V (21 %). Retrospektivně byly patrné známky skafolunátní nestability na rtg snímcích po primární repozici u 31 % a 6 týdnů po úrazu u 55 % případů. Při hodnocení typu nestability podle Geisslera byl typ II u 12 pacientů, typ III u 25 a IV u 5 pacientů. Diskuze: Skafolunátní nestabilita se nejčastěji vyskytuje u mladých, aktivních pacientů, kdy je ještě pevná kost a k poškození vazů dochází častěji. Je důležité na ni myslet během osteosyntézy, kdy je třeba provést dynamické skiaskopické vyšetření. Z našich závěrů vyplývá, že výrazný nárůst nastává po cvičení, když nebyla osteosyntéza distálního radia fixována sádrou ani ortézou. Největší výskyt se projevuje u typu B1, který vzniká ulnární trakcí a dochází primárně k avulzi processus styloideus radii a následně k roztržení SL vazu. Dále je zvýšený výskyt u typů C1-3, kdy jde často o vysokoenergetická poranění zápěstí, což odpovídá typům Fernandez III, IV a V.

Introduction: With development of stable osteosynthesis of distal radius fractures, we are now encountering hitherto unknown complications. After commencing with exercising, instabilities of the wrist frequently occur and it is necessary to deal with them. Scapholunate (SL) instability is the most common type. The authors focused on analysing whether these instabilities appear especially frequently in some specific age groups, whether they are dependent on the type of fracture and if they can be specifically diagnosed at a non-specialised workplace during osteosynthesis of the distal radius. Patients and Methods: The patient sample contains a total of 42 wrists that had undergone stable osteosynthesis of distal radius with the possibility of immediate rehabilitation in which the subsequent difficulties were found to be caused by scapholunate instability. The age at which the injury occurred was noted. X-ray images from the time of the initial injury were retrospectively analysed and the type of fracture was classified based on the AO classification. The Fernandez was used to determine if scapholunate instability was present. The authors also evaluated x-ray images 6 weeks after osteosynthesis and assessed whether the scapholunate instability could be seen on them. Arthroscopy was performed in all patients at some point, where instability was assessed using the Geissler type classification, and treatment of scapholunate wrist ligament was evaluated. In the conclusion, the types of operations that were needed for correcting the scapholunate instability were noted. Results: The results show that scapholunate instability occurred most often in patients between 20-40 years of age. When evaluating the types of instabilities according to AO classification the incidence of the various types was as follows: B1 17%, C1 14%, C2 19%, and C3 29%. If we look at the incidence of scapholunate instability depending on the type of fracture classification according to Fernandez, the maximum incidence was of type III (43%), followed by type IV (19%) and V (21%). In retrospect, there were signs of scapholunate instability on x-ray images after primary reduction in 31% and at 6 weeks after injury in 55% of the cases. When evaluating the type of instability according to Geissler, type II was found in 12 patients, type III in 25 patients and type IV in 5 patients. Discussion: Scapholunate instability is most common in young, active patients, who still have strong bones and in whom ligament damage occurs more frequently. It is important to consider this possible complication during osteosynthesis, at which time dynamic fluoroscopy examinations should be performed. Our results show that a significant increase occurs after exercise, when there was trauma fixation. Type B1 has the greatest incidence, which arises from ulnar traction and is primarily characterised by evulsion of styloid processus radii leading to ruptures of the scapholunate ligament. Furthermore, there is an increased incidence of types C1-3, which is often occur as a result of high-energy injuries, which corresponds to Fernandez types III, IV and V.