Trepanace lebky je starobylý chirurgický výkon, který byl prováděn na celém světě od neolitu do dnešních dob. Nejstarší nález trepanované lebky pochází z doby před 7000 lety. Různé metody trepanací (škrábáním, řezáním, vrtáním a vykružováním) se používaly z terapeutických i rituálních důvodů, především u mužů. Pravděpodobnost přežití výkonu se pohybovala mezi 25 a 75 %, riskantní byla metoda vrtání vč. vykružování, a především řezání. U tří trepanovaných lebek, které pocházejí z kolekce Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy, byla provedena makroskopická, CT a histopatologická analýza, která ukázala dva typy defektu. U prvého typu jsou okraje otvoru zaoblené a v různém stupni překryté kortikální vrstvou stejné struktury jako vnitřní i zevní povrch okolní kosti. Takové případy představují výsledek hojení defektu u osob, které výkon přežily a rána se překryla nově vytvořenou kortikální kostí (lebka č. 1). Nelze však vyloučit kongenitální původ obdobných defektů. Druhý typ defektu, bez překrytí okrajů trepanační rány kortikální kostí a s viditelnou diploe, mohl být způsoben postmortální trepanací za magickým účelem, nebo úmrtím pacienta během či krátce po operaci, kdy reparační proces byl příliš krátký k vytvoření nové kortikální vrstvy (lebka č. 2 a 3).

Trephination of the skull is an old surgical procedure practised in both the Old and New Worlds from the Neolithic period 7,000 years ago up to the present. Four methods (scratching, cutting, drilling and circling) were used for therapeutic or ritual (magical) reasons, predominantly in older males. The survival rate was between approximately 25% and 75%, the drilling and especially cutting being most dangerous. Macroscopic, CT and histopathological examination of three trephined skulls from the collection of Hrdlička´s Museum of Man, Charles University, revealed two types of bone defect. In the first type the margin of the defects was covered by the cortical bone of identical structure as the cortical bone on the inner and outer surface of the surrounding skull bones. These cases probably represent defects that healed in living persons for a long time, and consequently new cortical bone developed (skull No. 1). However, congenital origin of defects of this type cannot be excluded. The second type of defects, without cortical bone cover at the hole margin, could be caused by trauma in the post mortem period or may have been performed during the people's lifetimes – if they died shortly after their skull damage, so the healing period was too short for the formation of new cortical bone (skull No. 2 and 3).

Hrdlička Museum of Man Faculty of Science Charles University Prague

Trepanace – starobylá chirurgická metoda

Lit.: 26