Chronická virová hepatitida typu C se svou 3% prevalencí působí ve světě nemalé terapeutické a ekonomické potíže. Od objevení viru hepatitidy C v roce 1989 byl učiněn významný pokrok v diagnostice zavedením molekulárně genetických metod do běžné praxe. Po zavedení cílené protivirové léčby konvenčním interferonem alfa na konci 20. století dochází k významnému zefektivnění terapie kombinací pegylovaného interferonu alfa a ribavirinu. Další zvýšení úspěšnosti léčby přichází s individualizací léčebných schémat podle genotypů a virové nálože během léčby. Přesto však nemalá část infikovaných lidí na tuto léčbu nereaguje nebo u ní není léčba možná pro četnost a vážnost vedlejších účinků léků. Střední úspěšnost léčby spolu s absencí vakcíny vytváří prostor pro rostoucí počet pacientů s vážným či terminálním jaterním onemocněním.

Chronic hepatitis C infection, affecting 3 % of the world's population, is one of the major therapeutic and economic health burdens. Implementation of molecular genetic methods into clinical practice has improved diagnostic possibilities. Following the introduction of interferon alfa monotherapy at the end of the 20th century and, more recently, the current standard treatment protocol of pegylated interferon alfa plus ribavirin, individualized by patient's viral load and genotype, the number of infected patients achieving sustained antiviral response has improved. However, a significant number of infected people are either not responding to the treatment or the treatment is not possible. Therefore, relatively low response rates, intolerability of side effects and nonexistent HCV vaccine, illustrate the situation in which there is a rising number of patients with severe or terminal liver disease.

Infekční oddělení Krajská nemocnice Liberec

Hepatitis C, diagnosis, treatment, prevention

Lit.: 2