Pneumonie patří mezi závažná infekční onemocnění. Vzhledem k demografickým změnám lze předpokládat, že vysoká morbidita a mortalita spojená s pneumoniemi bude v celosvětovém měřítku dále stoupat. Rozeznáváme tři skupiny pneumonií: ambulantně získané (komunitní), nosokomiální a pneumonie u imunosuprimovaných pacientů. Každá z těchto forem vyžaduje specifi ckou strategii v diagnostice a léčbě. Ambulantně získané záněty dolních dýchacích cest zahrnují bronchitidy, exacerbace CHOPN a pneumonie – pouze u pneumonií existuje jednoznačná indikace k antibiotické léčbě. Vyskytují se převážně u pacientů vyššího věku, přičemž se stoupajícím věkem se zřetelně zvyšuje úmrtnost. Nejčastějšími původci komunitních pneumonií jsou pneumokoky. Racionální antibiotická terapie by se měla řídit podle stratifikace rizika. Základem léčby jsou β-laktamová antibiotika (s výjimkou ceftazidimu), vzhledem k dobré účinnosti proti pneumokokům. Pneumonie se označují jako nosokomiální, vzniknou-li během 48 hodin po přijetí do nemocnice. Většina nosokomiálních pneumonií vzniká u ventilovaných pacientů na jednotkách intenzivní péče. Nejčastějšími patogeny jsou Staphylococcus aureus, Pseudomonas aeruginosa, Klebsiella pneumoniae a Escherichia coli. Diagnóza nosokomiální pneumonie je obtížná; vychází z výsledků několika metod, zlatý diagnostický standard neexistuje. Doporučuje se získat respirační sekrety pro mikrobiologické vyšetření, diagnostika však nesmí oddálit zahájení terapie. Rizikové faktory, jako předchozí léčba antibiotiky nebo dlouhá hospitalizace před vznikem pneumonie, jsou spojeny s výskytem multirezistentních původců nosokomiálních pneumonií a představují důležitý podklad při rozhodování o cílené antibiotické léčbě. Kdykoli to je možné, je třeba intenzitu léčby postupně snižovat, v závislosti na klinickém průběhu onemocnění, laboratorních výsledcích a kultivačních nálezech. U jedinců s vrozenou poruchou imunity vznikají závažná infekční onemocnění zpravidla již v kojeneckém nebo dětském věku. U imunosuprimovaných pacientů by měla být co nejdříve provedena výpočetní tomografie hrudníku a bronchoskopie, se zřetelem na široké spektrum původců pneumonie (např. aspergily, cytomegalovirus). Získané poruchy imunity představují zvýšené riziko pneumonie hlavně u dospělých pacientů. K získaným rizikovým faktorům patří chronická imunosupresivní farmakoterapie (včetně systémových a inhalačních kortikosteroidů, biologických léčiv a chemoterapeutik), léčba zářením, stavy po splenektomii a infekce HIV.

Die Pneumonie-assoziierte Morbidität und Mortalität werden aufgrund des demographischen Wandels steigen. Die Pneumonie wird in drei Formen unterteilt: die ambulant erworbene Pneumonie (CAP), die nosokomiale Pneumonie sowie die Pneumonie unter Immunsuppression. Jede dieser Formen erfordert bestimmte diagnostische und therapeutische Strategien. Ambulant erworbene untere Atemwegsinfektionen umfassen Bronchitis, akute Exazerbation der COPD und Pneumonie – nur bei Pneumonie besteht eine generelle Indikation zur Antibiotikatherapie. Eine CAP betrifft vorwiegend ältere Patienten, mit zunehmendem Alter steigt die Letalität deutlich an. Pneumokokken sind der häufigste Erreger der CAP. Die kalkulierte Therapie sollte risikoadaptiert erfolgen. Betalaktam-Antibiotika sind (von Ceftazidim abgesehen) aufgrund der guten Pneumokokkenwirksamkeit die Hauptsäule der Therapie. Eine nosokomiale Pneumonie (HAP) liegt vor, wenn sich eine Pneumonie 48 Stunden nach Krankenhausaufnahme entwickelt. Die meisten im Krankenhaus erworbenen Pneumonien treten auf Intensivstationen bei beatmeten Patienten auf. Die häufigsten Erreger bei HAP sind Staphylococcus aureus, Pseudomonas aeruginosa, Klebsiella pneumoniae und Escherichia coli. Die Diagnose der HAP ist schwierig und beruht auf der Zusammenschau der Ergebnisse verschiedener diagnostischer Methoden, einen einzelnen diagnostischen Goldstandard gibt es nicht. Die Gewinnung von respiratorischen Sekreten wird empfohlen, allerdings sollte die Diagnostik den Beginn der Therapie nicht verzögern. Risikofaktoren wie Antibiotika-Vortherapie oder Dauer des stationären Aufenthaltes bis Auftreten der Pneumonie sind mit dem Nachweis von multiresistenten nosokomialen Pneumonieerregern assoziiert und bilden eine wichtige Entscheidungsgrundlage für eine differenzialtherapeutische antimikrobielle Behandlung. Eine Deeskalation der Antibiotikatherapie sollte immer angestrebt werden und orientiert sich am klinischen Ansprechen, dem Verlauf von Biomarkern und an den Kulturergebnissen. Bei Personen mit angeborenen Immundefekten entwickeln sich in der Regel bereits im Säuglings- und Kindesalter schwere Infektionen. Aufgrund des breiten Erregerspektrums (z. B. Aspergillus, CMV) sollte bei Patienten unter Immunsuppression frühzeitig ein CT-Thorax und eine Bronchoskopie durchgeführt werden. In der klinischen Praxis sind erworbene Immundefekte ein größeres Risiko für das Auftreten von Pneumonien bei erwachsenen Patienten. Zu den erworbenen Risikofaktoren gehören die Therapie mit immunsuppressiven Medikamenten (inklusive systemischer und inhalativer Kortikosteroide, „Biologicals“ und Chemotherapeutika), Strahlentherapie, Asplenie und die HIV-Infektion.

Integriertes Forschungs und Behandlungszentrum Sepsis und Sepsisfolgen Universitätsklinikum Jena

Klinik für Pneumologie Medizinische Hochschule Hannover

Kliniskech Infektiologie Fortschungszentrum Borstel

Medizinische Klinik 1 Pneumologie Universitätsklinikum Carl Gustav Carus Dresden

Thoraxzentrum Ruhrgebiet Kliniken für Pneumonologie und Infektologie Ev Krankenhaus Herne und Augusta Kranken Anstalt Bochum

Zentrum fär Infektionsmedizin und Krankenhaushygiene Universitätsklinikum Jena

Update Pneumonie 2012

Kolek, Vítězslav,. Pneumonie – aktualizace 2012 - komentář. 2013.

Literatura