Úvod: Mnohé studie ukazují, že depresivní pacienti s komorbidní poruchou osobnosti odpovídají na léčbu hůře než pacienti s depresí samotnou. Vzhledem k tomu, že poruchy osobnosti jsou častou komorbiditou u depresivních pacientů, je tato problematika aktuální. Metoda: Náš výzkum spočíval v retrospektivním zkoumání záznamů pacientů s depresivní poruchou a s případnou komorbidní poruchou osobnosti. Hodnotili jsme jejich záznamy z akutní léčby a sledovali následnou dvouletou katemnézu. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 84 pacientů (průměrný věk 50,42 ? 11,27 roku) , u nichž jsme sledovali indexovou epizodu deprese a následnou dvouletou katamnézu. Porucha osobnosti byla diagnostikována u 40,5 %. Délka léčby, věk, počátek nemoci, délka nemoci, zastoupení pohlaví, manželský stav, zaměstnanost, sebevražedné pokusy, počet a délka rehospitalizací po indexové epizodě, dávky medikace ani komedikace se v průměru u pacientů s poruchou osobnosti nelišily od pacientů bez poruchy osobnosti. Statisticky významný rozdíl byl pouze v počtu předchozích hospitalizací, které byly u pacientů s poruchou osobnosti statisticky významně vyšší (Mannův-Whitneyův U-test = 197; p < 0,005). Při pórování počtu rehospitalizací ve dvouleté katamnéze nebyl mezi pacienty bez poruchy osobnosti a pacienty s poruchou osobnosti (0,58 ? 1,03 versus 0,53 ? 0, 90; Mannův-Whitneyův U-test = 838,5: n. s.) zjištěn významný rozdíl. Závěr: Výsledky retrospektivní studie ukazují, že léčba depresivní poruchy pacientů trpících depresí a komorbidní poruchou osobnosti je stejně efektivní jako terapie pacientů bez komorbidní poruchy osobnosti.

Introduction: Many studies show that depressive patients with comorbid personality disorder respond to treatment worse than patients with depression alone. The personality disorders are a frequent comorbidity in depressive patients so this area is clinically relevant. Methods: Our study consisted of a retrospective examination of the records of patients with major depressive disorder and any possible personality disorder. We reviewed the records of acute treatment and monitor following two--year follow up. Results: The study included 84 patients (average age 50.42 ? 11.27 years) in who the index episode and following two-year catamnesis were observed. Personality disorder was diagnosed in 40.5%. The duration of treatment, age, onset and length of disease, representation of sex, marital status, employment, suicidal attempts, number and length of rehospitalisation after index episode, dose of medication or co-medication did not differ on the average in patients with personality disorder from patients without personality disorder. There was only a significant difference in the number of previous hospitalization which were significantly higher in patients with personality disorder (Mann-Whitney U-test=197; p < 0.005). When comparing the number of rehospitalization in two-year follow up there was not found a significant difference among patients with or without personality disorder (0.58 ? 1.03 versus 0.53 ? 0.90; Mann-Whitney U-test=838.5: n.s.). Conclusion: The results of retrospective study show that depression treatment of patients suffering from depression and comorbid personality disorder is as effective as therapy of patients without comorbid personality disorder.

Katedra psychologie Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Klinika psychiatrie Lékařská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci a Fakultní nemocnice Olomouc

Comorbidity of depressive disorder and personality disorder - effectiveness of treatment

Literatura