Kritéria DSM-IV i DSM-V definují tři základní subtypy ADHD: převážně hyperaktivně-impulzivní subtyp (ADHD-H), převážně nepozorný subtyp (ADHD-I) a kombinovaný subtyp (ADHD-C). Na rozdíl od ADHD-H a ADHD-C, u nichž symptomy hyper-aktivity/impulzivity postupně klesají od dětství do dospělosti k podprahovým hodnotám, poruchy pozornosti přetrvávají a ADHD-I je již od školního věku nejčastější subtyp v populaci. Klinicky méně nápadné symptomy ADHD-I však mohou být přehlédnuty nebo překryty komorbidními poruchami a mylná diagnóza může vést k nesprávně cílené léčbě. Analýza ukázala kvantitativní rozdíly mezi třemi subtypy ADHD v riziku výskytu specifického spektra komorbidních poruch, v některých aspektech funkčního poškození, v rozdílném profilu selhávání v běžném životě a akademické oblasti. Děti a adolescenti trpící subtypy spojenými s poruchou pozornosti (ADHD typ I a C) splňují mnohem častěji kritéria pro depresivní fázi a specifické poruchy učení oproti jedincům s ADHD typu H. Pacienti trpící příznaky hyperaktivity-impulzivity (ADHD typu C a H) mnohem častěji splňují kritéria pro externalizované poruchy (zejména poruchy chování a poruchu opozičního vzdoru) a tikové poruchy oproti skupině s ADHD typu I. Je zřejmé, že jedinci s kombinovaným subtypem (ADHD-C) mají riziko komorbidit spojených s oběma dimenzemi symptomů - nepozornosti i hyperaktivity/impulzivity. U subtypu ADHD-H se uvádí nižší míra dědičnosti ve srovnání s dalšími dvěma podtypy a nižší riziko narušení v akademické a kognitivní oblasti. Na druhé straně, ADHD-C a ADHD-I jsou spojeny s podobným typem adaptivního, akademického a neuropsychologického postižení, částečně sdílenými etiologickými vlivy a podobnou odezvou na farmakologické a psychosociální intervence, což zpochybňuje diskriminační validitu těchto subtypů. V současné době představuje nedostatek adekvátně cílených zobrazovacích studií mozku významnou mezeru ve znalostech týkajících se dimenzí jednotlivých subtypů ADHD.

Both the DSM-IV and DSM-V define three main subtypes of ADHD: mostly hyperactive-impulsive subtype (ADHD-H), mostly inattentive subtype (ADHD-I) and combined subtype (ADHD-C). Among patients with ADHD-H and ADHD-C the hyperactivity/impulsivity symptoms tend to decline to subclinical levels. However, the inattention symptoms tend to persist and as early as in the school age is the ADHD-I the most frequent subtype in the population. The ADHD-I symptoms are clinically less obvious, therefore they can be missed or covered by comorbid diseases and the wrong diagnosis can lead to an incorrect treatment. Analysis has shown qualitative differences between the three main ADHD subtypes in the incidence of a specific spectrum of comorbid diseases, in some aspects of functioning and in different profile of global and academic impairment. Children and adolescents with inattentive subtypes (ADHD-I and ADHD-C) are more likely to fulfill diagnostic criteria for a major depression or specific learning disorders then groups with ADHD-H. Patients with hyperactivity-impulsivity symptoms are more likely to meet criteria for externalizing disorders (mostly oppositional defiant disorder and conduct disorder) and tic disorders than patients with ADHD-I. Individuals with the combined subtype (ADHD-C) are at risk of comorbidities linked with both symptom dimensions - inattention and hyperactivity/impulsivity. The ADHD-H subtype shows less heritability and less academic and cognitive impairment than the other subtypes. On the other hand, the ADHD-C and ADHD-I subtypes are linked with a similar type of adaption, academie and neuropsychological impairment, partially shared etiological influences and similar response to pharmacotherapeutic and psychosocial interventions, which compromises the discriminant validity of these subtypes. At present, a dearth of adequately powered brain imaging studies represents an important gap in the knowledge base regarding ADHD dimensions and subtypes.

Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno

Different dimensions of ADHD subtypes

Literatura