Od začátku éry antiretrovirové terapie (ART) je její mimořádný efekt z hlediska morbidity a mortality dáván do souvislosti s trojkombinační strategií léčby HIV, která byla řadu let vnímána jako konstantní paradigma. Epidemiologické studie v posledních deseti letech však jasně ukázaly, že při ART nedochází ke kompletní normalizaci všech biomarkerů, nadále perzistuje určitá míra systémové imunitní aktivace a zánětu, včetně dysfunkce endotelu. Všeobecně je akceptováno, že tyto patofyziologické procesy jsou příčinou non-AIDS onemocnění, která se u lidí s infekcí HIV klinicky manifestují průměrně o 10 let dříve, než u všeobecné HIV-negativní populace. Léčba HIV není eradikační, ale pouze inhibiční, s nezbytností pravidelného každodenního užívání léčiv. Tato skutečnost zvyšuje riziko kumulativního efektu vedlejších nežádoucích účinků a lékové toxicity. Díky ART bylo dosaženo podstatného prodloužení střední délky života infikovaných a předpokládá se, že v nadcházejících letech dojde k významnému nárůstu počtu pacientů s různými dalšími non-AIDS komorbiditami, které budou vyžadovat mnohočetnou medikaci. Zejména vyšší genetická bariéra nových generací léčiv a lepší bezpečnostní profil otevřely otázku účinnosti dvojkombinačních režimů se základním cílem snížit zátěž organismu počtem různých léčiv při zachování vysoké efektivity plně srovnatelné se stávající trojkombinační strategií. Není však zodpovězena otázka, zda duální režimy dokáží dostatečně potlačit perzistenci chronického zánětu a imunitní aktivace. K zodpovězení takové otázky je třeba robustních dat z rozsáhlých, dlouhodobých, prospektivních, randomizovaných studií, které zatím chybějí. V přehledovém článku je zmíněn princip systémové imunitní aktivace, jeho regenerační potenciál při ART, předpokládané příčiny vedoucí k systémové imunitní aktivaci, intervenční možnosti jeho ovlivnění a také limity dosavadních studií.

Since the beginning of the antiretroviral therapy (ART) era, its extraordinary effect in terms of morbidity and mortality has been linked to a three-drug combination HIV treatment strategy, which has been perceived as a constant paradigm for many years. However, epidemiological studies over the past decade have clearly shown that ART does not result in complete normalization of all biomarkers, and some degree of systemic immune activation and inflammation, including endothelial dysfunction, persist. It is generally accepted that these pathophysiological processes are the cause of non-AIDS diseases, which are clinically manifested in people living with HIV on average 10 years earlier than in the general HIV-negative population. HIV treatment is not eradicative but only inhibitive and requires regular daily medication. This increases the risk of the cumulative impact of side effects and drug toxicity. In addition, it is expected that there will be a significant increase in the number of patients with various other non-AIDS comorbidities that will require multiple medication in the coming years. In particular, the higher genetic barrier of the new generation of drugs and an improved safety profile have raised the question of the effectiveness of two-drug combination regimens with the fundamental goal of reducing the burden on the human body by different drugs while maintaining high efficacy fully comparable to the current three-drug combination strategy. However, the question of whether dual combination regimens can sufficiently suppress the persistence of chronic inflammation and immune activation remains unanswered. To answer such a question, robust data from large prospective randomized studies are needed, which are still lacking. This review discusses the principle of systemic immune activation, its regenerative potential in ART, the expected causes leading to systemic immune activation, intervention options to influence it, as well as the limitations of studies to date.

Klinika infekčních chorob LF MU a FN Brno pracoviště Bohunice

Dual or triple combination antiretrovirals?

Literatura