Předmětem článku je problematika poskytování zdravotních služeb na dálku (telemedicíny) a jejího zakotvení v českém právním řádu. V posledních 2 letech je v právnické i medicínské odborné veřejnosti vedena živá debata, zda je podle právní úpravy zakotvené v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), poskytování zdravotních služeb na dálku v současné době vůbec přípustné. Určitá část odborné veřejnosti se kloní k tomu, že ano a telemedicínu běžně praktikuje. My jsme však názoru, že situace je složitější a současná právní úprava nedává dostatečný prostor pro takový postup. Proto je nezbytné, aby byla přijata právní úprava, která tento moderní trend v medicíně legislativně zakotví a poskytne lékařům dostatečnou oporu pro jejich praxi.

The article is aimed at remote provision of health services (telemedicine) and its reflection in the Czech legal system. In the last two years, there has been a lively debate in the legal and medical professional community as to whether the remote provision of health services is currently permissible under the legislation enshrined in Act No. 372/2011 Coll., on Health Services and Conditions of their Provision (Health Services Act). A certain part of the professional community believes that it is permissible and practices telemedicine routinely. However, we are of the opinion that the situation is more complex and the current legislation does not give sufficient background for its common practice. It is therefore necessary to adopt an amendment that will regulate this modern trend in medicine and provide physicians with sufficient background for their practice.

Ústav státu a práva AV ČR v v i Praha Kabinet zdravotnického práva a bioetiky V

Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1 LF UK Praha

Telemedicine and act on health services and conditions of their provision