Celoživotní riziko pro rozvoj deprese je mezi 20 - 25 % u žen a 7 -12 % u mužů. Přesto, že o diagnostice a léčbě depresivní poruchy víme hodně, etiologie je známá méně. Nejvíce jsou v součastné době zkoumány genetické, neurobiologické a psychosociální faktory. Všechny pokusy vytvořit integrované etiologické modely deprese mluví o mnohočetných psychosociálních rizikových faktorech. Několik studií ukázalo vyšší konkordanci u monozygotních než u dizygotních dvojčat, což podtrhuje důležitost genetických faktorů. Dominující biologickou hypotézou je však hypotéza o katecholaminovém deficiti u deprese. Účinek antidepresiv, která buď blokují enzymatický metabolizmus fíořádrěnálihůTdopaminu a serotoninu (IMAO), nebo zpětné vychytávání noradrenalinu a serotoninu (TCA) nebo jen serotoninu (SSRI) podporuje tento pohled. U depresivních lidí jsou rovněž narušeny cirkadiánní rytmy, opakovaně byla zjištěna hypersekrece icortizolu a únik kortizolémie ze suprese dexametazonem v dexametazonovém testu. Zvýšené hladiny kortikotropin-releasing faktoru (CRF) nejlépe vysvětlují tyto nálezy. Průměrný věk počátku depresivní poruchy je kolem 27let. Deprese se vsak může objevit v kterémkoliv věku, jak v dětství, tak ve vysokém stáří. Příznaky se zpravidla vyvíjejí během několika dnů až týdnů. Kolem poloviny lidí zažije jedinou epizodu deprese v životě. Pokud prožil pacient epizody dvě, zvyšuje se riziko další rekurence na 70 %, při třech a více epizodách na 90 %. Základní léčbou deprese je farmakoterapie antidepresivy, doplňkovou léčbou psychoterapie. Některé formy psychoterapie vytvořily algoritmizované postupy pro léčbu deprese. Jde o kognitivně behaviorální terapii a interpersonální psychoterapik.

Psychiatrické centrum Praha

Lit: 23