Hlavním rysem panické poruchy jsou opakované náhlé záchvaty masivní úzkosti. Kritéria pro panickou poruchu nebo panickou poruchu s agorafobií splňuje asi 2–6 % populace. Pro biologické aspekty etiopatogeneze mohou svědčit provokační studie s panikogeny a nálezy na PET a SPECT. Nepřímým důkazem může být úprava stavu při léčbě antidepresivy a benzodiazepiny. Z výsledků těchto studií vycházejí hypotézy zdůrazňující dysregulaci různých neurotransmiterových systémů. Nejdůležitější systémy, jejichž účast je u panické poruchy uvažována, jsou noradrenergní, serotonergní a GABAergní. Většina biologických pohledů se soustředí na mozkový kmen (zejména na noradrenergní neurony locus ceruleus a serotonergní neurony mediálních nuclei raphe), limbický systém (pravděpodobně související s vytvářením anticipační úzkosti) a prefrontální kortex (pravděpodobně účastný ve vytváření fobického vyhýbavého chování).

The main feature of panic disorder are repeated attacks of massive anxiety with sudden onset. Approximately 2–6% of population meet diagnostic criteria for panic disorder or panic disorder with agoraphobia. Challenge studies with panicogens and results of PET and SPECT studies suggest involvement of biological mechanisms in etiopathogenesis of panic disorder. Indirect evidence is a treatment response to antidepressants and benzodiazepines. The most important systems involved in etiopathogenesis of panic disorder are norepinephrine, serotonin, and GABA. Research has been focused mostly on the brain stem (namely norepinephrine neurons in locus ceruleus and serotonin neurons in medial nuclei raphe), limbic system (possibly associated with anticipatory anxiety), and prefrontal cortex (possibly playing role in phobic evasive behavior).

Psychiatrické centrum 3 LF UK Praha

Biological aspects of panic disorder

Biologické aspekty panické poruchy = Biological aspects of panic disorder /

Lit: 95

Souhrn: eng