Hypertenze u dlouhodobě dialyzovaných pacientů významně ovlivňuje kardiovaskulární morbiditu a mortalitu těchto nemocných. V patogenezi hypertenze u dialyzovaných se uplatňují retence natria a vody, aktivace renin- angiotenzinového systému a sympatiku, poruchy kalciumfosfátového metabolizmu s osteogenní diferenciací buněk hladké svaloviny cév a kalcifikacemi tepen, dysbalance vazoaktivních látek, endoteliální dysfunkce a léčba erytropoetinem. Základem léčby jsou dieta s omezením příjmu soli a tekutin, restrikce fosforu v dietě a léčba vazači fosfátů, správná taktika dialýzy a antihypertenzní medikace. Neomezený příjem soli a vysoká koncentrace natria v dialyzačním roztoku při snížené reziduální diuréze vedou k žízni a zvýšenému příjmu tekutin s následnou retencí vody. Při dialýze je důležité dosáhnout optimální ?suchou hmotnost?, tj. tělesnou hmotnost bez nadbytku vody v organizmu. Dostatečná délka hemodialýzy zajistí odstranění (ultrafiltraci) přebytečné tekutiny bez epizod hypotenze. Pokud nedosáhneme cílového krevního tlaku (< 140/ 90 mm Hg) dietou a dosažením suché hmotnosti, léčíme antihypertenzivy. Optimální volbou jsou blokátory renin- angiotenzinového systému: snižují mortalitu dialyzovaných, redukují hypertrofii levé komory, snižují aktivitu sympatiku, zlepšují endoteliální funkci a potlačují oxidativní stres. Některá antihypertenziva (některé ACEI a beta-blokátory) jsou dialýzo u eliminována, proto je třeba přizpůsobit volbu léku a dobu podání. Jsou zapotřebí další kontrolované studie k zjištění optimální léčby hypertenze u dialyzovaných.

2 interní klinika LF MU a FN U sv Anny Brno

Hypertension in dialysis patients

Lit.: 48