Uveitida je nespecifický název pro zánět duhovky, řasnatého tělesa a cévnatky. Nitrooční zánět může následně postihnout okolní tkáně (rohovku, skléru, sítnici, papilu zrakového nervu), a tak ohrozit centrální zrakovou ostrost. Onemocnění může být způsobeno infekcí, autoimunitními mechanizmy nebo úrazem. Asi v 50 % zůstává příčina zánětu neznámá. Rozpoznat etiologii onemocnění je základním předpokladem pro určení léčebného postupu. Rozhodnutí, kdy a jakým způsobem léčit uveitidu, je dáno tíží zánětu, četností komplikací a ohrožením vízu v důsledku zánětu. Léčba mírné, náhodně vzniklé uveitidy je rozdílná od chronické nebo recidivující uveitidy, zvláště pokud je spojená s některou ze systémových chorob. Rovněž tak infekční nebo nádorová příčina má svoji specifiku v léčbě uveitidy. Cílem léčby je minimalizovat zánět, předejít komplikacím spojeným s uveitidou, zachovat co nejlepší vízus a ulevit pacientovi od subjektivních obtíží. V léčbě infekčních uveitid se používají virostatika, antibiotika, chemoterapeutika, antimykotika nebo antihelmintika cíleně dle infekčního agens. Terapie neinfekčních uveitid zahrnuje nesteroidní antiflogistika, kortikosteroidy, imunosupresivní látky a biologickou léčbu. Součástí léčby uveitid jsou i mydriatika a cykloplegika, která se aplikují z důvodu prevence vzniku zadních synechií a k uvolnění ciliárního spazmu. Systémová imunosupresivní terapie je indikována u zrak ohrožující neinfekční uveitidy. Asi u třetiny případů souvisí oční autoimunitní zánět se systémovým onemocněním, jakým je např. sarkoidóza, roztroušená mozkomíšní skleróza, systémové vaskulitidy (např. Wegenerova granulomatóza, systémový lupus erythematodes, Behcetova choroba) a další. Léčba je pak vedena ve spolupráci se specialisty daných oborů.

Uveitis is a non-specific term for inflammation of the iris, ciliary body and choroidea. Intraocular inflammation may consequently involve adjacent structures (cornea, sclera, retina, optic disc) and result in visual acuity impairment. The disease may be caused by infection, autoimmune mechanisms or ocular injury. In just about 50 % of cases the cause of intraocular inflammation is unknown. The main presumption for commencement of causal treatment is to recognize the etiology of uveitis. Treatment options depend on inflammation severity, frequency of complications and threat of visual acuity owing to uveitis. Mild accidental cases of uveitis require treatment different from that of chronic or recurrent uveitis, especially when the latter is associated with systemic disease. Furthermore, infectious or neoplastic diseases demand specific treatment. The main aims of therapy are to minimalize inflammatory activity, to prevent sight-threatening complications, to preserve the best possible visual acuity and to relieve the patient’s discomfort. In the case of infectious uveitis, treatment is based on the causative agent and thus the appropriate virostatics, antibiotics, chemotherapeutics, anti-fungal drugs and anthelmintics are used. Non-infectious uveitis therapy involves non-steroid anti-inflammatory drugs, corticosteroids, immunosuppressive drugs and biologic agents. Mydriatics and cycloplegics also play an important role in the treatment of uveitis. The main reason for their application is prevention of posterior synechiae and relaxation of ciliary spasms. Immunosuppressive therapy administrated systemically is indicated in cases of non-infectious sight-threatening uveitis. In approximately one third of cases, ocular autoimmune inflammation is linked to systemic disease, for instance sarcoidosis, multiple sclerosis, systemic vasculitis (Wegener’s granulomatosis, systemic lupus erythematodes, Behcet’s disease) and others. Treatment is then conducted in cooperation with a specialist in the related field.

1 lékařská fakulta Oční klinika 1 LF UK a VFN Praha

Therapy of uveitis

Lit.: 5