Renální kostní nemoc představuje jednu z nejzávažnějších průvodních komplikací chronického selhání ledvin. V patogenezi je rozhodující sekundární hyperparatyreóza. V prevenci a léčbě choroby se v současné době klade důraz na vzájemné patogenetické i klinické souvislosti mezi postižením kostní tkáně a kardiovaskulárními komplikacemi (CKD-MBD, kostní a cévní postižení při chronickém onemocnění ledvin). Základním požadavkem pro léčbu je korekce hyperfosfatemie, na ni navazují postupy korigující hyperaktivitu příštítných tělísek ovlivněním receptoru pro vitamin D (VDR) a receptoru pro kalcium (CaR). V rámci těchto postupů mají význam především 3 skupiny léčiv (vazače fosfátů v zažívacím traktu, kalcimimetika, aktivátory receptorů pro vitamin D). V některých specifických situacích, ke kterým patří mimo jiné refrakterní hyperparatyreóza či kalcifylaxe, se uplatňují i další terapeutické postupy.

Renal bone disease is one of the most serious complications of chronic renal failure. Secondary hyperparathyreosis is decisive for its pathogenesis. Current prevention and treatment emphasises pathogenetic and clinical interrelationships between bone tissue involvement and cardiovascular complications (CKD-MBD, bone and venous involvement associated with chronic renal disease). The treatment should first correct hyperphosphatemia and, subsequently, hyperreactivity of parathyroid glands through vitamin D receptor (VDR) and calcium receptor (CaR) modulation. Three groups of drugs play a fundamental role here (GIT phosphate binders, calcimi­metics and vitamin D receptor activators). Certain other therapeutic approaches are used in some specific situations such as, among others, refractory hyperparathyreosis or calciphylaxis.

Klinika nefrologie Transplantační centrum IKEM Praha

Bone disease in chronic renal failure and its modern therapy

136. internistický den - XXIV. Vanýskův den, Brno, 18.3.2011

Lit.: 27