Typickým následkem chronické hyperglykémie jsou komplikace mikrovaskulární. Jsou natolik provázány s diabetem, že se nazývají komplikacemi specifickými. Jejich vznik je vázán na přítomnost hyperglykémie (velmi zjednodušeně platí, že u osob s normální glykémií tyto komplikace nevzniknou). Postihují kapilární a prekapilární řečiště, proto označení mikroangiopatické resp. mikrovaskulární. Nejčastěji se manifestují v oblasti retiny (diabetická retinopatie) a ledvinných glomerulů (diabetická glomerulopatie /nefropatie/). Postižení periferního či autonomního nervstva je z hlediska etiologie složitější, není to pouze důsledek mikroangiopatie vasa nervorum, ale bez hyperglykémie diabetická neuropatie nevznikne. Pro vznik specifických komplikací je nutná jistá doba expozice hyperglykémii. Udává se, že u pacientů s diabetem 1. typu se objevují obvykle až po 5 letech trvání. Jinak je tomu u diabetu 2. typu. Práce z dob před 20 – 30 roky udávaly, že při diagnóze diabetu 2. typu jsou přítomny komplikace u více než u 50 % osob, což bylo přímým důsledkem skutečnosti, že diabetes 2. typu se vyvíjí pozvolna, diagnóza bývala stanovena v průměru po 8 – 10 letech trvání nemoci. Vztah mezi hyperglykémií a rizikem specifických komplikací (jejich incidencí, resp. rizikem progrese) je téměř exponenciální, což znamená, že průkazu maximálního efektu terapie ve smyslu snížení incidence specifických komplikací je možno dosáhnout snadno při zlepšení kompenzace u velmi špatně léčené skupiny nemocných (s vysokou průměrnou glykémií). Riziko je definováno v prvé řadě absolutní výškou glykovaného hemoglobinu, ale přibývá důkazů, že je podmíněno také velmi významně kolísáním glykémie. Proto je třeba hodnotit nejen glykovaný hemoglobin, ale i glykemické profily, případně využívat možností kontinuálního monitorování glykémie.

Interní klinika 2 LF UK a FN Motol Praha