Nejčastější příčinou chronické obstrukční choroby slinných žláz je sialolitiáza, která dle různých autorů tvoří 60 – 80 % ze všech benigních obstrukčních patologií. V případě nehmatného konkrementu byly resekční výkony do nedávné minulosti standardním léčebným postupem. Technický pokrok v 90. letech minulého století, který umožnil začlenění endoskopie do této problematiky, stál na počátku dynamického vývoje komplexu miniinvazivní funkční léčby. V současné době jsou v miniinvazivní léčbě sialolitiázy nejčastěji užívanými metodami sialoendoskopie, miniinvazivní chirurgie a ultrasonograficky navigovaná litotripse (ESWL). Indikace jednotlivých technik se řídí konkrétním nálezem, částečně se překrývají a navzájem kombinují. V prezentovaném souboru jsme shrnuli naše první zkušenosti se sialoendoskopií. Zaměřili jsme se právě na její úlohu v diagnostice a léčbě sialolitiázy. U 160 pacientů s klinickými projevy chronické obstrukční choroby slinné žlázy jsme od poloviny roku 2009 do poloviny roku 2013 provedli celkem 183 sialoendoskopických výkonů. Studie byla retrospektivně prospektivní. Sialolitiázu jsme zjistili v 72 % případů. Endoskopicky nalezené konkrementy jsme odstraňovali sialoendoskopickou či miniinvazivní chirurgickou technikou, respektive jejich kombinací. Soubor jsme vymezili použitím pouze lokální anestezie. U konkrementů nalezených distálně od hilu žlázy měla velikost a vzdálenost od ústí vývodu vliv pouze na typ a obtížnost následně volené techniky jejich odstranění, ale neměla zásadní význam pro úspěšnost eliminace. U objemných konkrementů nalezených v hilu podčelistní slinné žlázy, jejichž velikost neumožňovala intraduktální endoskopickou manipulaci, byla lokální anestezie z našeho pohledu limitujícím faktorem úspěšné intraorální sialolitektomie. V proximálním větvení parenchymu žlázy měly jen konkrementy menší než 3 mm reálnou naději na intraduktální odstranění. Sialoendoskopie v monoterapii byla úspěšně použitelná jen u malého množství pacientů. Avšak její kombinací s technikami miniinvazivní chirurgie jsme byli úspěšní ve smyslu kompletní eliminace konkrementů již u 61 % pacientů. S použitím celkové anestezie u skupiny pacientů s objemnou hilovou litiázou podčelistní slinné žlázy, stoupá potenciál miniinvazivní léčby našeho souboru teoreticky na 82 %. V případě dostupnosti ESWL lze očekávat ještě další vzestup procentuální úspěšnosti miniinvazivní léčby. Diagnostický přínos sialoendoskopie ukázalo 21 % falešně negativních ultrasonografických vyšetření. Sialoendoskopie z naší zkušenosti jednoznačně potvrdila svůj zásadní význam v miniinvazivní léčbě sialolitiázy. Předpokladem dosažení vysoké úspěšnosti v léčbě sialolitiázy je kombinace sialoendoskopie s ostatními technikami miniinvazivní léčby a v indikovaných případech využití i celkové anestezie. KLÍČOVÁ SLOVA: sialoendoskopie, sialolitiáza, miniinvazivní léčba, lokální anestezie

Sialolithiasis is the most frequent cause of chronic obstruction of salivary glands and is responsible, according to various authors, for 60 – 80 % of all benign obstruction pathologies. Until very recently the resection intervention was the standard therapeutic procedure in cases of non palpable concrements. A technical progress in the nineties of the last century enabled endoscopy to be incorporated into these problems and made also dynamic development of mini invasive functional therapy possible. At the present time sialolithiasis, mini invasive surgery and ultrasonography navigated lithotripsy (ESWL) are the most frequently used methods in mini invasive therapy of sialolithiasis. Indications of the individual techniques are governed by a specific finding, but they partly overlap and can be combined. In the present cohort the authors summarized their first experience with sialoendoscopy. The attention was particularly devoted to its role in diagnostics and therapy of sialolithiasis. In 160 patients with clinical manifestations of chronic obstruction disease of salivary gland in authors performed 1833 sialoendoscopy interventions from the half of 2009 to the half of the 2013 year. The study was retrospectively prospective. Sialolithiasis was established in 72% of the cases. The concrements found by endoscopy were removed by sialoendoscopy or mini invasive interventions or their combination. The cohort of specified by local anesthesiology only. In the concrements found distally of the gland hilus the size and distance from the orifice of the influenced only the type and complexity of the subsequently selected technique for removal, but it did not influence success of the elimination. In sizable concrements found in the hilus of submandibular salivary gland, where the size did not enable intraductal endoscopic manipulation, local anesthesia proved to limiting factor of successful intraoral sialectomy in our view and experience. In the proximal ramification of the gland parenchyma only the concrements smaller than 3 mm had real expectation of the intraductal removal. Sialoendoscopy as a monotherapy was successfully used only in a small number of patients. However, when combined with techniques of mini invasive therapy, the elimination of concrements proved to be complete in 61% of patients. In conditions of general anesthesia in the group of patients with sizable submandibular lithiasis of submandibular salivary gland the potential for mini invasive therapy in our group theoretically increased to 82%. In the case of ESWL availability a further increase in percentual success rate may be expected to occur in mini invasive therapy. The diagnostic contribution of sialoendoscopy became obvious is 21% of falsely negative ultrasonographic examinations. In our experience sialoendoscopy univocally confirmed its principal importance in mini invasive therapy of sialolithiasis. In order to reach a high success rate in the therapy of sialolithiasis, sialoendoscopy should be combined with other techniques and, is indicated cases, with general anesthesia.

ORL klinika 3 LF UK a Ústřední Vojenské nemocnice Praha

Role of sialoendoscopy in mini invasive therapy of sialolithiasis