Cíl: Prasklé břišní a pánevní výdutě patří mezi nejzávažnější život ohrožující situace s vysokou mortalitou mezi 40–80 %. Retrospektivně jsme analyzovali výsledky endovaskulární léčby u těchto urgentních stavů. Materiál/metodika: V období února 2009 až listopadu 2014 jsme endovaskulárně léčili 12 pacientů (12 mužů, průměrný věk 75,2 let) s prasklou aortoilickou nebo pánevní výdutí. Všichni pacienti vzhledem k ostatním komorbiditám byli rizikoví ke standardní operační léčbě. Jednalo se 7 × o rupturu degenerativní aortoilické výdutě (rAAA), 3 × rupturu výdutě vnitřní ilické tepny (AII), 2 × rupturu výdutě společné ilické tepny (AIC). Celkem jsme použili u 7 nemocných bifurkační stentgraft, u 4 nemocných tubulární stentgraft a jeden pacient byl léčen pouze embolizací AII (okludér a akrylátové lepidlo). Výsledky: Průměrná doba od přijetí do ukončení endovaskulární léčby byla 73 minut (rozmezí 45–180 minut). Dvakrát se po léčbě rozvinul břišní kompartment syndrom, který si vyžádal chirurgické řešení s drenáží retroperitoneálního hematomu. Třicetidenní letalita v našem souboru byla 0 %, jednoroční letalita 16,7 % (2/12) a celková letalita souboru pak 25 % (3/12). V průběhu sledovaného období se nevyskytly žádné komplikace či úmrtí související s výkonem či základním onemocněním (medián sledování 15 měsíců, rozsah 4–48). Závěr: Akutní endovaskulární léčba prasklých aortoiliackých a pánevních výdutí je v našem centru organizačně proveditelná a dosahuje slibných výsledků. Podle specifického protokolu stratifikuje nemocné k endovaskulární či operační léčbě. Při dodržení základních předpokladů plánujeme pokračovat v endovaskulární léčbě prasklých aortoilických a pánevních výdutí.

Purpose: Ruptured aortoiliac and iliac aneurysms are life-threatening situations with high mortality rate between 40–80%. We retrospectively analyzed results of endovascular technique applied for these emergency situations. Material/Methods: Between February 2009 and November 2014 twelve patients (12 men, mean age 75.2 years) with ruptured aortoiliac or iliac aneurysms were endovascularly treated in our centre. There were 7 patients with rupture of degenerative aortoiliac aneurysms (rAAA), 3 patients had a rupture of internal iliac artery aneurysm (AII) and 2 rupture of common iliac artery aneurysm (AIC). We implanted bifurcated stent graft in 7 patients, tubular stent graft in 4 patients, and 1 patient was treated with embolisation only (occluder and acrylate glue). Results: Mean time from admissions to completion of whole procedure was 73 minutes (range 45–180 minutes). Two abdominal compartment syndromes developed with the necessity of surgical drainage of retroperitoneal haematoma. The 30-day mortality rate in our group was 0 %, 1 year mortality 16.7 % (2/12), total mortality 25 % (3/12). There were no procedure-related deaths during follow-up period (median 15 months, range 4–48). Conclusions: Endovascular therapy of ruptured aortoiliac and iliac aneurysms is in our centre technically feasible with promising early results. We stratified patients according to specific protocol for endovascular or surgical treatment of rAAA. We would like to continue to use endovascular approach in the treatment of ruptured aortoiliac and iliac aneurysm.

Chirurgická klinika LF UK a FN Hradec Králové

Klinika anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny LF UK a FN Hradec Králové

Radiologická klinika LF UK a FN Hradec Králové

Endovascular therapy of ruptured aortoiliac and iliac aneurysm

Literatura