Doma by si přálo dožít 80 % obyvatel ČR. Místo toho stejný počet zemře přesně tam, kde nechce: 60 % úmrtí nastává v nemocnicích, 19 % v pobytových sociálních službách. Pro fakt, že se většina očekávatelných úmrtí v kontextu progrese nevyléčitelného onemocnění odehrává na lůžku akutní péče za krátkodobé terminální hospitalizace, přitom neexistuje přijatelné klinické ani ekonomické vysvětlení. Díky zvýšenému zájmu o okolnosti, za jakých se u nás umírá, se v posledních letech přístup k léčbě na konci života mění k lepšímu. Tento kazuistický článek ukazuje na příkladu několika pacientů, jak významnou roli pro trajektorii pacientů na konci života může sehrát rozhodování na úrovni zdravotnického operačního střediska nebo výjezdové skupiny.

Home would be preferred place of end-of-life care for eighty per-cent of the Czech population. However, the reality is quite the opposite: 60 % of deaths occur in hospitals and 19 % in social services institutions. There is neither relevant clinical nor economical explanation for the fact that anticipatable deaths related to life-shortening diseases occur mostly during short-term, terminal acute hospitalization. Following an increased public interest, dying in Czechia is now undergoing a significant change. This case series study shows that clinical decision-making of the medical dispatching and field response units can play a crucial role in endof- life trajectories.

Centrum paliativní péče z ú Praha

Cesta domů z ú Praha

Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Praha

Hospic Štrasburk o p s Praha

Kabinet veřejného zdravotnictví 3 lékařská fakulta UK Praha

Subkatedra paliativní medicíny IPVZ Praha

Vysoká škola zdravotnická o p s Praha

Zdravotnická záchranná služba hl m Prahy Praha

How difficult is changing the trajectory of patients with progression of their life-shortening diseases within the care of emergency medical services?

Literatura