Hypománie nebo mánie během léčby antidepresivy (AD) u pacientů s depresivní poruchou (DP) představuje nesnadnou klinickou situaci jak z hlediska rozhodnutí o další diagnóze, tak o následné léčebné strategii. Pohled na antidepresivy navozenou hypománii a mánii (AIHM) není jednoznačný a existuje evidence pro řadu alternativních vysvětlení od pojetí AIHM jako projevu bipolární poruchy po iatrogenně navozenou reverzibilní reakci. Aktuální verze klasifikačních systémů duševních poruch (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, DSM-5; Mezinárodní klasifikace nemocí, ICD-11) nově doporučují považovat hypománie a mánie během léčby AD při trvání plné symptomatické manifestace po ukončení léčby za projev bipolární poruchy (BP) I nebo II. V tomto pojetí se pak další léčba řídí doporučeními pro tuto poruchu, tedy zahájení udržovací léčby. Literatura v této oblasti nicméně nabízí i přístup diferencovanější, zohledňující jak závažnost a trvání AIHM, tak přítomnost rizikových faktorů pro rozvoj bipolární poruchy (bipolární porucha v rodině, časný začátek poruchy, předchozí neuspokojivá odpověď na AD, psychotické či atypické příznaky depresivní epizody či přítomnost komorbidit) a rozhodnutí o udržovací léčbě volit individuálně podle míry „bipolarity“. Nedostatek prospektivních sledování pacientů po AIHM nicméně zatím neumožňuje definitivní závěry.

Hypomania and mania during antidepressant (AD) treatment in major depressive disorder (MDD) is a challenging situation that necessitates a re-evaluation of diagnosis and treatment management. The concept of antidepressant-induced hypomania and mania (AIHM) is not yet unified, and there is evidence for several alternative scenarios, ranging from AIHM as a manifestation of bipolar disorder (BD) to an iatrogenic, reversible effect of AD. The current versions of mental disorder classification systems (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM-5; International Classification of Diseases, ICD-11) recommend that AIHM if a fully syndromic episode persists after the cessation of AD, should be considered a bipolar disorder (BD) type I or II, and management should follow the guidelines for this illness. However, research also supports the possibility of a more differentiated approach that includes an assessment of the severity and duration of AIHM, along with the presence of risk factors for conversion to bipolar disorder (family history of bipolar disorder, early onset of illness, previous unsatisfactory response to AD, psychotic or atypical symptoms, or psychiatric comorbidities), and the decision on maintenance treatment can be made depending on the individual degree of “bipolarity”. However, the lack of prospective follow-up of patients after AIHM does not yet allow definitive conclusions.

3 lékařská fakulta Univerzita Karlova Praha

Národní ústav duševního zdraví Klecany

Hypomania and mania associated with antidepressant treatment in patients with depressive disorder

Literatura