Defenzivní medicína je označení pro chování lékařů, které je podmíněno obavami ze soudních sporů. Zahrnuje jak vyhýbavé jednání, kdy lékař není ochoten provést rizikový výkon, tak nadbytečné indikování dalších vyšetření. To vede ke zbytečným diagnostickým a terapeutickým výkonům, které mohou být invazivní, nákladné. Takové prostředí také poškozuje vztah mezi pacientem a lékařem. Přesněji definovaný právní rámec respektující přirozenou povahu medicíny by mohl přispět ke zlepšení situace.

The term defensive medicine is used to describe the behavior of healthcare providers motivated by fear of litigation due to malpractice. It includes both avoidance behavior when the physician is unwilling to perform high risk procedures, as well as excessive ordering of extra tests and procedures. This leads to unnecessary diagnostic and therapeutic interventions which may be invasive and costly. Additionally, such a setting causes harms the patient-doctor relationship. A more specific legal framework, developed with respect to the innate nature of medicine, may improve the situation.

• MeSH
• chybná zdravotní péče MeSH
• defenzivní medicína * ekonomika   zákonodárství a právo   MeSH
• lidé MeSH
• vztahy mezi lékařem a pacientem MeSH
• zákonodárství jako téma MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

Ústavní soud v jednom ze svých nedávných rozhodnutí přišel s tezí, že extenzivní výklad podmínek pro uplatnění nároku na náhradu újmy utrpěné při poskytování zdravotních služeb obecně prospívá zvýšení kvality poskytované péče. Zahraniční zkušenosti podpořené řadou různých výzkumů poukazují především na to, že obavy lékařů ze soudních sporů mohou vést k rozvoji defenzivní medicíny, tedy volbě postupů, jež nejsou opodstatněny ani tak klinickým úsudkem o jejich vhodnosti, ale spíše obavami z toho, že v případném následném soudním sporu bude danému lékaři vytčen nesprávný postup a přičteny k tíži vzniklé komplikace. Tento přístup s sebou nese především riziko zbytečné zátěže pacientů těmito postupy a případných komplikací od nich se odvíjejících, jakož i odčerpání významné části kapacity a prostředků na zdravotní péči, a ve svém důsledku zhoršení dostupnosti zdravotní péče jako takové. Předmětem debaty v řadě států je, jak rozvoji defenzivní medicíny zamezit, případně zda i s ohledem na tento jev zvolit alternativní přístup k pojímání odpovědnosti při poskytování zdravotní péče. Rovněž tak se objevují poukazy na to, že v zájmu zachování dlouhodobé funkčnosti a stability zdravotnického systému je v požadavcích kladených na poskytování zdravotní péče nezbytné reflektovat celospolečenské změny (např. demografické) ovlivňující fungování zdravotnického systému a uvážit obecný přístup k medicíně a vnímání lékařů. Uvedené momenty hovoří pro závěr, že kvalita zdravotní péče by neměla být jednoznačně spojována s extenzivním výkladem podmínek vzniku odpovědnosti za vzniklou újmu, ale spíše uvážlivým nastavením požadavků na způsob poskytování zdravotní péče a kompenzaci případných újem, k nimž přitom může dojít. Jakkoliv si daná tematika zaslouží širší zkoumání i v rámci českého vnitrostátního prostředí, vybízí zahraniční zkušenost k závěru, že přísné pojetí odpovědnosti ve zdravotnictví nutně neprospívá zvyšování kvality zdravotní péče jako takové.

In one of its recent decisions, the Constitutional Court came up with the thesis that an expansive interpretation of the conditions for claiming compensation for injuries suffered during the provision of health care services is generally beneficial for improving the quality of care provided. Foreign experience, supported by a number of different studies, shows in particular that doctorsʼ fears of litigation can lead to the development of defensive medicine, i.e. the choice of procedures which are not so much justified by clinical judgement as by fears that in any subsequent litigation the doctor in question will be accused of incorrect practice and blamed for the complications arising. In particular, this approach risks placing an unnecessary burden on patients through these procedures and the complications that may arise from them, as well as draining a significant amount of capacity and resources from healthcare and, as a result, worsening access to healthcare as a whole. The debate in a number of countries is how to prevent the development of defensive medicine, or whether to adopt an alternative approach to the concept of accountability in health care provision in the light of this phenomenon. There are also indications that, in order to maintain the long-term functionality and stability of the healthcare system, it is necessary to reflect societal changes (e.g. demographic changes) affecting the functioning of the healthcare system and to consider the general approach to medicine and perceptions of doctors in the requirements for healthcare provision. The above points argue for the conclusion that the quality of health care should not be clearly linked to an extensive interpretation of the conditions for incurring liability for the harm suffered, but rather to a judicious setting of requirements for the way in which health care is provided and the compensation for any harm that may occur in doing so. Although the topic deserves a broader examination also within the Czech national environment, foreign experience encourages the conclusion that a strict concept of liability in healthcare does not necessarily contribute to improving the quality of healthcare as such.