Do první poloviny 80. let 20. století panovala všeobecná domnenka, že opioidní analgetika nejsou vhodná pro lécbu chronické nenádorové bolesti. Soucasné poznatky ukazují, že u mnoha nemocných lze opioidní lécbou dosáhnout dlouhotrvajícího zmírnení bolesti bez závažných nežádoucích úcinku nebo rozvoje zmen chování charakteru psychické závislosti. Lékarum jsou k dispozici doporucení pro identifikaci techto nemocných a optimalizaci jejich lécby. Na zacátku je nezbytná peclivá anamnéza (diagnóza bolesti, urcení podílu nociceptivní, neuropatické a psychosociální složky, predchozí a soucasná lécba bolesti, funkcní postižení, anamnéza nadužívání léku) a dukladné vyšetrení nemocného. U vetšiny pacientu postacuje testovací perioda s perorálními opioidy a postupným zvyšováním dávek. Nedosažení cástecné úlevy od bolesti pri postupné titraci dávek muže být známkou bolestivého syndromu rezistentního na opioidy. Za predepisování opioidu u daného pacienta by mel nést primární odpovednost jeden lékar. Vetšina smernic doporucuje podávání dlouhodobe úcinných opioidu v pravidelném režimu podle hodin. Nezbytná je dokumentace se zaznamenáním rozhodovacího procesu, zduvodnení dlouhodobé opioidní lécby v kontextu komplexního lécebného plánu, informovaného souhlasu a periodických kontrol stavu nemocného. Primárním cílem dlouhodobé opioidní lécby by melo být zlepšení kvality života.

Before the early 1980s, opioid analgesics were generally believed not to be suitable for the treatment of chronic non-cancer pain. There is a subpopulation of patients with chronic pain who can achieve sustained partial analgesia from opioid therapy without the occurrence of intolerable side effects or the development of aberrant drug-related behavior. Guidelines have been proposed to assist practitioners to identify those patients who are suitable for chronic opioid therapy and to suggest how they may best be managed. At the beginning, the doctor should take a thorough history (pain diagnosis, identification of nociceptive, neuropathic and psychosocial factors, previous and current treatments, functional impairment, and history of substance abuse) and examination. With most patients, a testing period with oral opioids and progressive dose titration will suffice. Failure to achieve partial analgesia with incremental dose increases may indicate the non-responsive pain syndrome. A single clinician should take primary responsibility for drug prescribing. Most of the guidelines suggest to use a long-acting opioid on a regular basis. Documentation is essential to demonstrate the evaluation process, the rationale for long-term opioids in the context of the overall management plan, informed consent, and a periodical review of the patient’s status. The primary purpose of long-term opioid therapy should be an improved quality of life for the patient.

MU LF a FN u sv Anny Anesteziologicko resuscitační klinika Brno

Some aspects of long-term use of opioids in the management of chronic non-cancer pain

Některé aspekty dlouhodobého použití opioidů v léčbě chronické nenádorové bolesti = Some aspects of long-term use of opioids in the management of chronic non-cancer pain /

Lit: 15

Souhrn: eng