Předepisování léčiv v klinické praxi se obvykle řídí standardními terapeutickými postupy s doporučenými indikacemi, kontraindikacemi a dávkováním. Bohužel znalosti klinické farmakologie jsou zřídka využívány v terapeutické rozvaze nad účinností a bezpečností léčiv. V praxi se často setkáváme s nevhodnou preskripcí u seniorů. Kromě nedostatečné erudice lékaře přitom sehrávají významnou úlohu i neracionální rozhodnutí založená na vlastním přesvědčení o účinnosti léčiva, tlacích farmaceutických firem, požadavcích nemocného na předepsání určitého léku apod. Klinický význam tohoto problému dokumentuje několik studií. Například Lipton a kol. prokázali chyby v preskripci u 59 % nemocných při rozboru lékové anamnézy u 236 starých pacientů. Schmader a kol. zjistili preskripci léků bez oprávněné indikace u 55 % z 208 seniorů, užití neúčinného léku v 32,7 % případů a 16,8 % lékových duplikací. Individuálně posouzená léčba „šitá na míru“ konkrétnímu nemocnému je přitom důležitá právě u starých pacientů. Lékař předepisující seniorům musí zvažovat řadu fyziologických, farmakokinetických a farmakodynamických změn ve stáří [2], respektovat interakční potenciál podávaných léčiv (lékové interakce, interakce lék–nemoc), brát v úvahu compliance nemocného a jeho sociální situaci. Dalším úskalím pro lékaře jsou i nespecifické „geriatrické syndromy“, například nestabilita, pády, zmatenost, deprese, kognitivní dysfunkce nebo ztráta soběstačnosti, které mohou být zhoršeny nebo vyvolány užívanou medikací. Chybná diagnostika takových polékových reakcí vede k předepsání dalších léčiv (jev označovaný jako „preskripční kaskáda“ [3]) a k polypragmazii. Proto je geriatricky zaměřená medicína orientována nejen na správnou léčbu onemocnění s minimalizací polékových reakcí, ale především na zvýšení funkčních schopností, soběstačnosti pacienta a zlepšení celkové kvality života. Bezpečná a účinná preskripce je jedním z pěti nejvýznamnějších problémů kvality péče ve stáří.

Geriatrická klinika 1 LF UK a VFN Praha

Lit. 63