Diabetes mellitus 2. typu je onemocnění s progresivním charakterem a při postupném snižování sekreční kapacity beta buněk pankreatu u řady osob dojde dříve či později k situaci, kdy jen léčba exogenním inzulinem zajistí dobrou kompenzaci diabetu. Cílem studie CompoSIT I bylo zhodnotit vliv pokračování léčby inhibitorem DPP‑4 sitagliptinem při zahájení léčby inzulinem glargin a při následné intenzivní titraci jeho dávky na kompenzaci diabetu a četnost hypoglykemií. Zařazení nemocní s diabetem 2. typu byli randomizováni v poměru 1 : 1 k pokračování léčby sitagliptinem či k jejímu ukončení a k záměně za placebo a současně byla zahajována léčba inzulinem glargin. Primárním sledovaným ukazatelem byla změna koncentrace glykovaného hemoglobinu (HbA1c) ve 30. týdnu studie a četnost dokumentovaných symptomatických hypoglykemií ≤ 3,8 mmol/l. Výsledky ukázaly, že v obou léčebných větvích došlo při titraci inzulinu glargin ke snížení koncentrace HbA1c, které bylo výraznější ve skupině léčené metforminem a ponechaným sitagliptinem oproti skupině léčené metforminem a placebem: –1,88 % vs. –1,42 %. V rámci parametru četnosti dokumentovaných symptomatických hypoglykemií (≤ 3,9 mmol/l) byl na konci studie signifikantní rozdíl mezi hodnocenými větvemi: ve větvi léčené sitagliptinem byla četnost 1,55 epizody/pacient/rok, zatímco ve větvi léčené placebem 2,12 epizody/pacient/rok. Výsledky studie CompoSIT I potvrzují příznivé účinky inhibitoru DPP‑4 sitagliptinu i ve fázi onemocnění, kdy je zahajována léčba bazálním inzulinem. Zlepšení kompenzace diabetu spojené s nízkým rizikem vzniku hypoglykemie či vzestupu tělesné hmotnosti dává sitagliptinu potenciál využití v momentu klinického rozhodování o volbě racionálního konceptu kombinační terapie.

Diabetes mellitus type 2 is a progressive disease and gradual loss of secretional capacity of beta cells leads in need for insulin therapy in certain stage of the disease in order to maintain glucose control in many people. The aim of CompoSIT I study was to compare the effects of continuing vs. discontinuing sitagliptin when initiating and intensively titrating insulin glargine. Methods: Eligible patients with type 2 diabetes were allocated to continuing sitagliptin or discontinuing sitagliptin at randomization, with both groups initiating insulin glargine and titrating to a target fasting glucose of 4.0‑5.6 mmol/l. The primary objectives were to assess the change from baseline in HbA1c and the event rate of documented symptomatic hypoglycemia with BG ≤3.9 mmol/l. Results: Titration of insulin glargine improved HbA1c levels after 30 weeks in both treatment arms, but the change was greater in metformin and continuing sitagliptin group ‑1.88% vs. ‑1.42% in the metformin + placebo group. The event rate of documented symptomatic hypoglycemia with BG ≤3.9 mmol/L over 30 weeks was significantly lower in the sitagliptin group compared with the placebo group (event rate ratio = 0.73, p = 0.039). Results of CompoSIT I confirmed efficacy of DDP‑4 inhibitor sitagliptin in the stage of type 2 diabetes when initiation of basal insulin takes place. Greater reduction in HbA1c without an increase in hypoglycemia or weight gain gives sitagliptin the potential of clinically meaningful use in a moment of decision making about the choice of suitable combination therapy of type 2 diabetes.

Diabetologická a endokrinologická ambulance Lestela Hlučín s r o

Literatura