Na vznik a průběh infekčních zánětů močových cest má vliv jednak patogenita a virulence vyvolávajících mikroorganismů, jednak účinnost specifických obranných mechanismů hostitele. Diagnostický proces se musí zaměřit též na anatomické anomálie močových cest a na komorbidity, které mohou ohrozit výsledek antimikrobiální léčby. Při typické anamnéze a klinické symptomatologii zánětu dolních močových cest (dysurie, polakisurie, imperativní nucení na moč) u jinak zdravých osob (s výjimkou těhotných žen) není třeba provádět rutinně mikrobiologické vyšetření moči. Naproti tomu kultivace moči je nezbytná u pacientů s komplikovaným anebo chronickým zánětem močových cest ke zjištění vyvolavatele a jeho citlivosti vůči antibiotikům. K vyloučení městnání moči anebo obstrukce v močových cestách se jako první zobrazovací metoda používá ultrasonografie. Cystitidu lze léčit empiricky, a to takovým antibiotikem, na něž je většina běžných původců zánětu vysoce citlivá. U pacientů s pyelonefritidou je třeba zahájit antibiotickou terapii co nejdříve, s přihlédnutím k regionální situaci v bakteriální rezistenci. Léčba by měla zabránit vzniku intersticiální nefritidy a progresi renálního selhání. U pacienta s urosepsí je nutno neprodleně (do jedné hodiny) zahájit diagnostiku a léčbu. Nezbytná opatření zahrnují eliminaci infekčního fokusu, antibiotickou léčbu a stabilizaci respiračního a kardiovaskulárního systému, za účelem optimální oxygenace tkání. Před zahájením empirické antibiotické léčby (na podkladě lokální situace bakteriální rezistence) musejí být odebrány vzorky ke kultivaci moči a krve, aby bylo možno léčbu upravit podle výsledků mikrobiologického vyšetření. Asymptomatická bakteriurie se v současné době neléčí, s výjimkou těhotenství, metabolických poruch, progredujícího selhání ledvin, chirurgických výkonů na urogenitálním traktu a orgánových transplantací. V prevenci recidivujících zánětů močových cest je třeba snížit virulenci vyvolavatelů infekce, omezit jejich adhezi na uroepitel a stabilizovat lokální obranné mechanismy hostitele.

Manifestation und Verlauf einer Harnwegsinfektion werden von der Pathogenität und Virulenz der Infektionserreger einerseits und der Effektivität wirtsspezifi scher Abwehrmechanismen andererseits beeinflusst. Anatomische Anomalien sowie Erkrankungen, die die körpereigene Abwehr stören, müssen erkannt werden, da sie den Therapieerfolg maßgeblich beeinflussen. Bei typischer Anamnese und klinischer Symptomatik (Dysurie, Pollakisurie, imperativer Harndrang) ist eine routinemäßigemikrobiologische Untersuchung bei ansonsten gesunden, nicht schwangeren Frauen nicht erforderlich. Unentbehrlich ist eine Urinkultur zur Erregeridentifi kation und –empfindlichkeitsprüfung bei komplizierten und chronischen Harnwegsinfekten. Zum Ausschluss einer Harnstauung bzw. einer Obstruktion im Bereich der Harnwege gilt die Sonografie als primäres Verfahren. Bei einer Zystitis ist eine empirische Therapie vertretbar. In Betracht kommen Antibiotika mit einer hohen Erregersensibilität. Bei einer Pyelonephritis sollte in Kenntnis der lokalen Resistenzsituation eine Behandlung so früh wie möglich beginnen, um die Entwicklung einer interstitiellen Nephritis oder eine Progression einer Niereninsuffizienz zu begrenzen. Bei Urosepsis sind umgehend (erste Stunde) Maßnahmen zur Diagnostik und Therapie zu treffen. Sie umfassen die Fokuskontrolle und Antibiotikatherapie sowie die Stabilisierung der Atem- und Kreislauffunktion zur Optimierung der Gewebeoxygenierung. Vor Beginn einer empirischen Antibiotikatherapie (lokale Resistenzsituation!) ist eine Urin- und Blutkultur anzulegen, um die Therapie so rasch wie möglich dem mikrobiologischen Befund anpassen zu können. Eine asymptomatische Bakteriurie muss derzeit nicht therapiert werden. Eine Behandlung muss nur bei Gravidität, instabiler Stoff wechsellage, progredienter Niereninsuffizienz, bei traumatisierenden Eingriffen am Urogenitaltrakt und bei Organtransplantationen erfolgen. Strategien zur Prävention rezidivierender Harnwegsinfektionen müssen darauf orientieren, die Virulenz uropathogener Erreger zu begrenzen, deren Adhäsion am Uroepithel zu hemmen sowie wirtsspezifische lokale Abwehrmechanismen zu stabilisieren.

Klinik für Innere Medizin 1 Sophien und Hufeland Klinikum Weimar

Klinik für Molekulare Infektionsbiologie Universität Würzburg

Klinik für Urologie und kinderurologie Universität Giessen und Marburg

Technische Universität München

Bartoníčková, Kateřina,. Záněty močových cest: cystitida, pyelonefritida, urosepse - komentář. 2012.

Urinary tract infections: cystitis, pyelonephritis, urosepsis. Dtsch Med Wochenschr. 2012 Feb;137(5):198-201

Obsahuje 1 tabulku

Literatura